Nedobrovolná cesta se smrtí na krajíčku

S tímto zraněním jsem ležel rok v lazaretu. Dostal jsem se z toho. Později jsem se dozvěděl, že Ernst padl týden po té příhodě a zůstal navždy v Rusku u města Krymskaja. Tak přece jen to bylo tenkrát rozloučení navždy, ubohý 

Ernste Winklere, můj dobrý příteli!

Nyní se opět vrátím k naší cestě vlakem, který se šinul dále směrem poloostrov Krym, tenkráte jsme to ale nikdo nevěděl. V dálce na jihu bylo vidět pohoří, území se stalo vlnitější. Měli jsme zřejmě ohromné rovinaté plochy Ukrajiny za sebou. Viděl jsem, že stísněnost z této mohutné země se nezmocnila jen mě. Někteří to ovšem na sobě nechtěli dát znát, chtěli před ostatními zůstat tvrdými muži.

V příštím okamžiku se valil náš vlak podél velké ovocné plantáže. Hezky v řadě tu stály ovocné stromy. Tady jsem obživl, rád bych se býval dozvěděl, jaké druhy jablek tady pěstují, ale náš neustále vpřed se prodírající vlak mě přivedl nazpět do skutečnosti.

Za krátkou dobu poté vzbudil mou pozornost dlouhý svah s vinnou révou. Jak nádherná by byla tato oblast, kdyby to neustále nenarušovala sestřelená letadla, válka by se dala i zapomenout.

Ještě jednou byla noc, když jsme ráno přijeli do města Kerč. Toto přístavní město leží jako na konci mola, neboť z Krymu se táhne dlouhé území jako jazyk mezi Černým a Azovským mořem a na jeho konci se nalézá Kerč. Naproti už je Kubáň a začátek Kavkazu, naše pole působnosti. Od zničení 6. armády u Stalingradu se zde dole na nejvýchodnější frontě měla vybudovat pozice, která by zabránila Rusům dostat se ke Krymu a Černému moři. Naše jednotky, jako ty u Stalingradu, už byly předem odepsané.

Při příjezdu našeho vlaku do Kerče šlo všechno jako vždy velice rychle. Do špendlíku všechno vzít s sebou. Vlak jsme opouštěli tentokráte provždy. Zaplať Pánbůh, s jakou chutí jsme mu řekli sbohem. Sláma na podlaze dobytčáku už byla jen prach. Kdybychom tušili, co nás čeká, rádi bychom tam zůstali. Naše torby byly naloženy na nákladní vozy, přijdou za námi na frontu. Nikdy už jsme je neviděli.

Příprava k pochodu s malou polní u sebe a už jsme pochodovali přes Kerč. Mám pouze ve vzpomínkách, že ve městě byly po obou stranách silnice vysoké stromy, které nám věnovaly stín. Z toho důvodu byly zřejmě vysázeny, bylo ještě brzy ráno, ale horko už nesnesitelné. K tomu přišel ještě prach, který jsme při pochodu vířili a pilně polykali. Naši představení měli převážně za sebou různá zranění. Bojovníci v Rusku, kteří po vyléčení museli nazpět na frontu. Poradili nám, abychom si přes ústa a nos převázali kapesníky. Hned se to zlepšilo, aspoň nám už písek neskřípal mezi zuby.

Když jsme veskrz propocení (byl to náš první pot v Rusku) dorazili do přístavu, vládla tam kvůli vyšší vlhkosti vzduchu nižší teplota, což bylo příjemné. Na pocit blaha ale nebyl čas, byly už připraveny čluny na naše přeplavení. Za normálních okolností se vešlo do jednoho otevřeného člunu padesát až šedesát osob, nyní musela nasednout celá rota, tedy 120 mužů. Okraj lodě byl ještě 20 cm nad hladinou. Přesto jsme byli rádi, lehký mořský větřík a pleskání vln nás nechaly zapomenout na předešlý pochod.

Poprvé c životě vyrážím na moře v o něco větší ořechové skořápce, připadalo mi to hezké. Kolikrát jsem slyšel o zlém moři, které nechalo vlnami pohřbít obrovské lodě. Tohle ruské moře bylo ale hodné, i když občas nějaká vlna přes okraj člunu přešla. Všichni jsme měli dobrou náladu, slunce svítilo a lehký opar ležel nad hladinou. Kerč v dálce už skoro nebyl vidět. Brzy jsme měli ale toto moře poznat z jiné stránky. Neboť naproti ležící přístav byl ruskými nálety zničen a my museli přes otevřené obloukem dosáhnout jižněji jiné možnosti k vylodění.