Nedobrovolná cesta pokračuje

Náš vlak rachotil tou nekonečnou rovinou, když jednoho rána při rozednívání po mrazivé noci rachot zpomaloval, až ustal zcela. Při jednotvárném rachocení si většina zvykla jen tak civět před sebe nebo spát. Jakmile ale vlak

 zastavil, měli okamžitě všichni jasno v hlavě. Ve vzdálenosti asi čtyř kilometrů jsme zahlédli město. Na Ukrajině jsme minuli už více měst, ale nikde nestavěli. Proč jsme zastavili tady v takové vzdálenosti od tohoto města? Hned se začaly šířit různé fámy a nervozita byla cítit u celé osádky vlaku. Nyní vyšlo najevo, jaký nervový nápor tahle dlouhá jízda do neznáma zanechala. Aby se zabránilo nepokoji, bylo nám řečeno, že město se jmenuje Cherson, ale že nemáme volný vjezd. Bylo cítit ulehčení, Cherson leží bezmála u Černého moře, tudíž to nemůže být Stalingrad, čehož jsme se už dny obávali. Opravdu jsme byli v domnění, že našim cílem je ten lidožroutský hrtan.

Ve Stalingradu byla před nedávnem sežrána celá šestá armáda. Ze strategicky důležitého důvodu, měla být fronta udržena více vzadu. Zatím jsme nevěděli, že místa, do kterých přijdeme, jsou ještě horší. Pro tento začátek se nám ale ulevilo, neboť poslední dny jsme často zahlédli stopy boje. I když ti starší zůstávali klidnými, byla to přece jen skutečnost, kterou jsme potkávali. Hrdinové mezi námi si už vybavovali vítězné boje. Byli ale stále tišší, když kolem sebe viděli vypálené ruské tanky, které vypadaly jako velké plechovky, rozmetané díly sestřelených letadel, a nejhorší bylo, že v počtu s nimi držely krok i německé tanky a letadla, o čemž v německých zprávách nepadlo ani slovo. Německá stíhačka je dodnes v mých vzpomínkách, byla do půlky zapíchnutá v zemi a trčela do vzduchu jako památník. Muselo se to stát za deště, teď je půda jako beton.

Vlak se dal opět zase pomalu do pohybu. Za slabou půlhodinku zase zastavil, byla to konečná. Teď jsme stáli před obrovskou vodní plochou a směli vystoupit, ale nevzdalovat se. Tolik vody jsem v životě neviděl, myslel jsem, myslel jsem, že to je Černé moře. Pak mnozí z nás byli překvapeni oznámením, že to je Dněpr. Všechny mosty byly vyhozeny do vzduchu, budeme převezeni na prámu. Prám byl mistrovské dílo našich ženistů. Přes řeku, která měla břehy snad dva kilometry od sebe, natáhli lana silná jako lidská ruka. Na každém břehu běžela lana přes velká kola, která ležela vodorovně. Na každém břehu byl k lanům připevněn obrovský vor. Vše dal do pohybu motor. Současně se tedy oba vory od svých břehů daly do pohybu na druhý břeh, uprostřed řeky se minuly. Na vorech byly koleje a místo pro čtyři vagóny, a tak začalo přemisťování z břehu na břeh. Jelikož můj vagón byl za vlakem někde uprostřed, měl jsem chvíli čas rychle napsat domů polní poštou několik řádek. Vždy, když jsem cestou zahlédl tabuli s názvem města, zaznamenal jsem to, tudíž budou naši doma vždy vědět, kterým směrem jsem jel. Jelikož jsem měl ještě chvíli čas, sedl jsem si na břeh a díval se přes tu obrovskou řeku proti slunci, které začalo vycházet. Také mi bylo hned tepleji. Co mě ale zajímalo více, byly ty dva obrovské vory, které visely na těch lanech. Jeden vor se zmenšoval, druhý zase zvětšoval. Od břehu ke břehu nepluly přímo, nýbrž obloukem, jaký byl silný proud. Prasknout lano, měla by řeka hračku.

 Přeložení voru šlo rychle, byli jsme na řadě a naše přeplavování začalo. Během plavby jsme neustále pozorovali lano, jestli přece jen nemá poškozené místo. Na druhém břehu bylo trochu času, zeptali jsme se velitele roty, jestli bychom se nemohli důkladně v řece umýt. Sláma se nám dostala všude a celé tělo svědilo. Když jsme dostali povolení, vzali jsme Dněpr útokem. Mýdlo se tenkrát dělalo převážně z jílu, přesto trochu pěnilo. Starší rotmistr dohlížel, abychom do vody nechodili příliš, předchozí noci byly chladné. Po koupeli v naší největší vaně jsme se cítili příjemně, jak už dlouho ne, a ta obrovská řeka nám hned připadala o něco sympatičtější.