Míjeli jsme velký vor, na kterém stálo asi patnáct koní přivázaných k pevnému zábradlí. Vor táhl motorový člun pomalu za sebou. Co mě ale zajímalo na tom transportu nejvíce, byl kůň, který plaval vedle voru. Možná se splašil,
uklouzl a spadl do vody. Byl přivázán na provaz, který byl připevněn na zábradlí voru. Z vody mu vyčuhovala pouze hlava. Teplota vody byla dobrá, ale jak dlouho ještě vydrží síly tomu zvířeti? Široko daleko není vidět pevnina. Kdyby ho někdo zastřelil, ušetřil by mu trápení. Mé myšlenky byly tak zaměstnané koněm, že jsem zapomněl na celé okolí.
Daleko před námi byly vidět na vodě bílé pruhy, také ty malé krotké vlnky už tu nebyly, nahradily je větší a hrozivé. Třískaly do člunu, takže jsme už stáli ve vodě. Co jsme ale viděli před námi, bylo ještě hrozivější, blížily se k nám vlny aspoň dvoumetrové. Odkud se sebraly? Nebe je bez mráčku, slunce svítí…
V každé mužské společnosti se najdou chytrolíni, silní a brutální, tak to bylo i v naší rotě. Ti si také už od začátku obsadili nejlepší místa, jiní tu mimo nich přece nebyli. Stáli jsme hlava na hlavě, nejlepší místa tedy byla v přídi člunu, kde je nejlepší vyhlídka. Ti hrdinové, kteří se viděli už během jízdy vyznamenaní EK1 (vyznamenání prvního stupně za statečnost), byli v předtuše toho, co se na nás valí, stále tišší.
Naštěstí nepřicházely ty vlny ze strany, vnikaly k nám přídí přes naše hrdiny. Příď naší bitevní lodě byla o metr vyšší než boky, a to bylo dobře. Hrdinové měli do té doby oproti nám nohy v suchu. Nebýt naše lodička tak uboze malinká, ty vlnolamy by se mi i líbily. Vrchní koruna byla bílá – to byly ty bílé pruhy v dáli – a valily se jako na kolech. Při nárazu se o nás roztříštily, voda a pěna se drala do šestimetrové výšky, poté nás pokryly. Byli jsme udivení, co ta naše ubohá kocábka vydrží. Jen co opět bylo vidět, vše se opakovalo. Naši hrdinové, kteří spršku dostali z první ruky, protestovali tak dlouho, než je vyměnili. Nebylo to ale v té zácpě jednoduché. Naštěstí se začaly vlny uklidňovat. Když jsme se blížili k pobřeží, byly opět tak krotké jako při vyplutí z Kerče. Nešlo mi do hlavy, proč se to jmenuje Černé moře, neviděl jsem černou ani modrou, nýbrž pouze zelenou.
Žádný přístav nebylo nikde vidět, v místech, co jsme zůstali stát, byla jen plošší voda. Naše bitevní loď byla cirka 80 metrů od pobřeží. Promočeni jsme byli beztak, tak nám nemohlo vadit, že při brouzdání se k pobřeží jsme měli zadky pod vodou.
Bylo krátce po poledni, slunce pražilo, když jsme v totálně rozbombardované obci měli oddech. Přes ruiny jsme přehodili naše svršky k usušení. U staré studny jsme si navijákem vytočili vodu a umyli naše těla od soli. Ještě že jsme sem nepřišli promočení v noci, jsou tady velice chladné.
Sedl jsem si pod ohořelý strom a rychle načmáral pár řádek. Na stromě byla přibita cedule s nápisem Taman a šipka, která ukazovala vlevo. Opět tedy zase jeden opěrný bod.
Překvapilo nás, že krátce po našem příchodu se objevila rozharašená polní kuchyň, tažená dvěma vychrtlými ruskými koňmi. Eintopf, plnou polní láhev s mukefukem (slabá káva, dá se říci brynda), a dokonce jsme obdrželi denní zaopatřovací dávku se suchou stravou. To hned byly všechny strasti plavby zapomenuty. S plným žaludkem vypadalo Rusko hned přátelštěji. Můj dopis jsem předal u polní kuchyně. Museli jsme se seřadit bezmála jako na kasárenském dvoře a šlo se po podrážkách dále.
