Nedobrovolná cesta na konečné

Když jsme přijeli na konečnou, zazněl povel seřadit. Bylo nám řečeno, že my pěšáci budeme nyní připojeni k pluku horských myslivců. Jelikož jsme dorazili dříve, musíme ještě deset kilometrů pochodovat. Tam bude večeře, jako 

 pokaždé zase eintopf. Před odchodem byl ještě čaj a náš velitel roty byl volán k majorovi.

Ernst si musel okamžitě blízko nich odskočit. Bleskově se ale vracel a zavolal si mě stranou. Ptal jsem se ho, proč dělá takový ksicht, co se mu přihodilo?

„Počkej, za chvíli se budeš koukat jako já. Major řekl Krymskaja, když se dostaneme do tohoto čarodějnického kotle, tak dobrou noc!“ To dorazilo i mě.

Teď jsme pochodovali směr Krymskaja. Po odpočinku jízdou vlakem to ubíhalo rychle. Jen my dva jsme měli nohy z olova. Walter zamyšleně prohlásil, že vzduch při jízdě na vagónech nám neprospěl.

„Taky se mi zdá,“ odpověděl Ernst a mlčky jsme pochodovali dále.

Nad námi se objevily zase malé stříbrné body. Ernstovi a Walterovi jsem potom řekl, aby se podívali nahoru, že už tu jsou zas, pomalu to bude vážné. Žádný ale neodpověděl.

Krajina se stávala vlnitější. Za tma jsme se dostali do malé vesničky s drobounkými domky, ale velkými vojenskými zařízeními. Opět byl čaj a jednotné jídlo. Po čtyřech jsme museli stavět stany, německým způsobem podél údolí, v dlouhých rovných řadách.

Ernstovi jsem řekl: „Ta věc se mi tak nějak nelíbí, když dnes v noci na to hloubkové stíhačky spustí palubní kulomety, bude vše ztracené.“ Slyšel jsem podobné od bratrů a švagra, když byli doma na dovolence. Ostatní s tím byli srozuměni. Postavili jsme stan padesát metrů od mimo řadu, pod silným stromem. V hluboké tmě si toho nikdo nevšiml, jak byli všichni utahaní. Ve stanu jsme v tu ránu usnuli.

Pojednou jsme byli probuzeni hukotem nízko letícího dvojplošníku, zvaného Kombajn. Létal tak nízko, že by mohl vrtulí sekat trávu. Venku bylo světlo jako ve dne. Světlice puštěné na padáčcích z letadla odhalovaly cíl pro útok dalších letadel. Už bylo slyšet rychlé stíhačky nad námi i svištění bomb, které při dopadu explodovaly jako ohnivé koule. V tom zmatku už bylo také slyšet volání o pomoc: moje noha! moje ruka! moje břicho!

Bylo dobré, že náš stan stál stranou. Už opět ve tmě jsme běželi do míst, odkud se nesly výkřiky. Byli jsme ale příliš nezkušení k tomu, abychom dokázali pomoci. Už přibíhali saniťáci a vykonávali první pomoc. Při rozednívání bylo vidět, že většina z bomb dopadla mimo tábor, ale dvě zasáhly řady stanů. Tři mrtví a mnoho zraněných.

Ernst byl od včerejška změněný, jen řekl: „Podívej se na to neštěstí a my tu stojíme bezmocně…“ Walter na to: „To nebyla předtucha, to je skutečnost…“ Podívali jsme se beze slova po sobě a naše myšlenky byly, kdo z nás bude další?

Vzhledem k těm mnoha zmrzačeným mlčeli všichni. Vyšlo najevo, že tři z přidělených vozků byli těžce raněni. Tady už nebyly nákladní auta ani lokomotivy, fronta byla deset kilometrů vzdálena. Odtud se už jen jezdilo malými koňskými spřeženími.

Objevil se náš velitel s dotazem: „Kdo z vás rozumí koňům? Potřebuji tři muže!“ Strčil jsem do Ernsta vedle mě.

„Pojď, přihlásíme se!“ Špitnul mi nazpět: „Vždyť já ani nevím, kde kůň má předek nebo zadek…“

Walter se přidal: mně stačily ty bomby, nenechám se ještě kopnout takovou potvorou, beze mě, jo!

Ernst svůj odpor přemohl, zřejmě si pomyslel, lépe špatně jet než to šlapání v posledních dnech.

„Neboj, já tě zaučím,“ řekl jsem mu stále ještě potichu. Když jsme se přihlásili, přidělili nás k jiné rotě a s Walterem jsme se museli rozloučit. Všichni tři jsme měli slzy v očích. Válka je zkrátka hrubé řemeslo. Už nikdy jsem o Walterovi nic neslyšel.