Nedobrovolná cesta - mleli jsme z posledního

Přišel povel k zastavení, i když nikdo hlad neměl, pouze žízeň. Přesto jsme museli kousat do chleba s margarínem a nesměli si při tom sednout. Při pokračování v pochodu jsme poznali, že rozkaz byl správný. Ti, co si přes zákaz

 přesto sedli, byli teď napůl chromí. Šlo se dál nebíčku vstříc, nic jiného také nebylo vidět.

Jen vodorovná čára horizontu, pod kterým teprve začala neidentifikovatelná paleta barev této únavné krajiny, v které jsme se nalézali. O něco níže se rýsovala světlemodrá čára, která se k nám svisle přibližovala. Vlevo a vpravo pod ní bylo vidět šedou, hnědou a již trochu zelené. Světlá čára dostávala níže spolucestujícího, druhou čáru. Je to cesta, po které se plahočíme.

Dnes se divím, že jsem dokázal tenkráte zmobilizovat smysly k vnímání těchto věcí, když jsem se únavou málem nehýbali vpřed. Bylo to ale kuriózní, alespoň pro mě, neboť při pohledu vpřed, lépe řečeno vzhůru, se přímočaré stoupání jevilo dvakrát tak dlouhé a člověk byl v domnění, že nahoru se musí vyšplhat po laně.

Nás zaměstnávaly ale jiné starosti. Neměli jsme na těle suchého místečka, na pot se přilepil písek, sůl z ranního mytí pálila jako oheň. Ochrnutá ramena a záda už necítily malou bitevní polní ani plynovou masku. V těžkých botách noha klouzala sem a tam. Nohy ale šly automaticky dále.

Nejnepříjemnější byl pot v rozkroku, většina už měla vlka. I tady měli ti starší radu. Přišel povel, všichni zastavit. Jeden poddůstojník nám řekl, že všichni přece máme malej kousek tužky. Ernst mínil, komu ten chce asi odtud napsat?

„Rozepněte si poklopce a dovnitř strčte napříč tu tužku. Aspoň se vám na tu věc dostane trochu vzduchu. Kdyby ale jelo auto, které víří prach, rychle zase zavřít.“

„Haleluja,“ křikl Ernst, „ten tip nebyl vůbec hloupý.“

Mezitím jsme měli bezmála polovinu výstupu za sebou. Už se hlásili první s puchýři na nohou a tvrdili, že dále už jít nemohou. Poprvé šli do akce saniťáci. Boty a ponožky dolů, saniťák poprášil něčím puchýře, z čehož jejich nosiči nebyli příliš nadšení. Čisté ponožky a okamžitě zase obout boty.

Když jsme v Kerči museli odevzdat torby, bylo nám přikázáno, přendat z ní do malé polní jedno spodní prádlo a pár ponožek, už věděli, kolik kilometrů budeme šlapat.

Brzo byla opět krátká přestávka, puchýře se množily. Řekl jsem Ernstovi a Waltrovi: „Pojďte, vyměníme si také ponožky,“ i když jsme ještě byli bez puchýřů. I jiní nás následovali. Dostali jsme rozkazem po výměně ponožek okamžitě si můžete si zase obout boty, že nám jinak natečou nohy a do bot se nedostaneme. A jaká blaženost by to byla, nechat nohy hezky na vzduchu vykouřit. Takhle to ale bylo lepší.

Mnozí byli tak vysílení, že nebyli schopní si ponožky vyměnit, jen padli do vysoké zaprášené trávy. Roztáhli ruce a nohy, jako kdyby tu chtěli ležet věčně.

Ernst nás upozornil, že v žádném případě si nesmíme sednout, nejraději bych to i udělal. Už jsem ale věděl, že by to byla pohroma. Ernst se na mě a Waltra podíval a sdělil: “Podívejte se na ty hrdiny národa, včera jsme ještě mysleli, že zakrátko poženou Rusi až na Sibiř, a teď tady leží v prachu s otevřeným poklopcem a roztaženejma ůdama.“

Dlouho jsme se z odpočinku nemohli těšit, neboť představený rotmistr, což bylo tenkrát pro nás tříměsíční vojáky velké zvíře, pohrozil těm ležícím trestem, když okamžitě nevstanou. Myslím, že trest by i brali, kdyby za trest museli zůstat ležet.

S poprášenými puchýři a čistými ponožkami se pokračovalo k vrcholu. Tu se nahoře zase objevilo mračno prachu. Zásobovací vozidla byla velká a už z dálky dobře viditelná, teď bylo jen vidět žluté mračno. Po krátké době jsme poznali vozidlo našich skautů. Okamžitě se vyndaly tužky z držáků, mysleli jsme, že prolétnou kolem. Tentokráte ale otevřený VW zastavil u našeho staršiny, který měl rotu na povel. Měli jsme opět zastavit. Starší poddůstojník byl volán k tomu ověšenému důstojníkovi, který mu podal plechový hrníček a ukázal na zašroubovaný kotel na zadní sedačce. Poté ten ověšený na nás všechny nahlas křikl: „Přivezl jsem vám něco čaje!“ Hned nám byl o mnoho sympatičtější.

„Ale,“ pokračoval, „každý dostane pouze čtvrt litrů, ostatní roty za vámi mají také žízeň.“ Už se ale prý postaral o to, abychom k večeru dostali jídlo a pití, že za tím vrchem leží vesnice, kde se dnes přenocuje. Mluvil o večeru a je poledne, tak to nebude nejhorší. Nálada se opět zlepšila.

Jen se uzávěr kotle otevřel, už tam jako první stáli naši udatní bojovníci. Před půl hodinou se nemohli ani hnout a teď byli pojednou zase čilí. Ernstovi jsem řekl, aby se podíval na ta prasata. My tři byli poslední, tudíž jsme stáli o něco déle u vozidla.

„Vyčkejte,“ řekl Ernst a odešel kousek od vozu nazpět. Při návratu k nám se dostal k našemu staršinovi a důstojníkovi, který mezitím vystoupil. Mazaně svěsil hlavu a pomalu šouravě procházel kolem nich. Věděl jsem, že teď naslouchá, co si ti dva povídají. Když se k nám vrátil, řekl, že až budeme mít čaj, popojdeme stranou. Viděl jsem, že ho něco pálí na jazyku. Když jsme pak svůj čaj cucali hltavě vestoje v zaprášené trávě, oznámil: „Já se zblázním, ten chlap něco řekl o třiceti kilometrech a že tam ještě dneska musíme dojít. To tam přijdeme mrtví. Možné je, že jsem se přeslechl, a já doufám, že jo. Waltrovi o tom ale nesmíme říct.“ Ten k nám přicházel zrovna se svým čajem, který blaženě upíjel. Pár doušků čaje z tebe hned udělá jiného člověka, to je zázrak. K čaji, jak bylo poručeno, jsme hryzali do tvrdého chleba.

„Jak se cítíš,“ otázal jsem se Waltra.

„Dobře by byla lež,“ odpověděl, „ale když tam nahoře má být ta ves, tak to zvládneme!“

„To myslím taky,“ přidal se Ernst.