Trvalo dlouhou dobu, než jsem na tu příhodu se starou paní dokázal zapomenout. Ernst se někdy ptal, chlape, kde zase jsi, co s tebou je? Určitě jsi myšlenkama zase doma. Často jsem mu o domově vyprávěl, tohle nyní ale bylo něco
jiného. Nesvěřil jsem se mu s onou příhodou, určitě by se mi vysmál. On vyrůstal ve městě, jeho rodina nebyla věřící. Ernst věřil na plzeňské pivo více než na Boha.
Byl ale kamarád, který se těžko hledá. Abych to mohl vysvětlit, musím nyní trochu předběhnout.
Po třech nedělích jsme přišli na frontu a byli do rozbombardovaných zákopů rozděleni nějakým staršinou podle abecedy. To jsme jeden druhého ztratili z očí. Zřídka se vyskytla příležitost navštívit se.
Když jsem pak byl těžce zraněn, neměl skoro žádnou krev v žilách a horečka se zimnicí mnou cloumaly, nesli mě zabaleného v plachtě zákopem do krytu červeného kříže. Rusové stříleli ze všeho, co měli po ruce. Bylo to namáhavé pro ty dva nosiče, ani nevím, kdo to byl. Když mě nesli hlavou o něco výše, poslední krev z ní vytekla a já vždy omdlel. Ten případ zrovna nastal, když mě nesli kolem Ernsta. Jak mě zahlédl, zařval na nosiče: „Je mrtvý? Je mrtvý?“ začal se mnou cloumat, až jsem se probral. Když viděl mé otvírající se oči, křikl na mě: „Jak to, chlape vypadáš, od shora dolů samá krev! Kam všude jsi to dostal?“ Byl jsem tak vyřízen, že s námahou jsem jen mohl zašeptat: „Žízeň, žízeň…“ Podal mi svou polní láhev, ale byla prázdná. Ernst i s tou láhví udělal skok ze zákopu a pádil proti hvízdajícím kulkám směr ruská fronta. Padesát metrů od nás, v zemi nikoho, se nalézala studna. V noci, když nesvítil měsíc, jsme tam chodili pro vodu, ale svítil-li měsíc, odstřelovali nás jako zajíce.
Ale teď, za jasného dne? Jeden starší zkušený bojovník pronesl, podívejte se na tu slabomyslnost, ten chlap riskuje svůj život kvůli flašce vody. Toho už neuvidíme a tady tomu – ukázal na mě – už by to taky nepomohlo, stejně se z toho nevyškrábe.
Tahle slova šla okolo mě, všechno mi bylo jedno, myslím dokonce, že jsem s jeho názorem byl zajedno. Venku bylo slyšet ruské kulomety Maxim, tak, tak, tak, střílely pomaleji než německé. Zákop byl vyvýšen jako štít proti střelám, tudy pojednou k nám do zákopu něco přilétlo. Byl to Ernst, který k nám připlachtil štikou, těžce popadaje dechu. Přimáčkl mi láhev k ústům, když viděl, že sám jsem toho nebyl schopen. „Pij, chlape, pij!“ A s malými přestávkami mi neustále zase dával láhev na žíznivá ústa.
Buď Rusové opravdu špatně mířili, anebo měl Ernst svého anděla strážného jako doprovod.
Nosiči ale museli pokračovat, ani jsme si nemohli s Ernstem podat ruku. Má byla těžká jako olovo a ani svou hlavu jsem neuzvedl. Zatřásl mi ještě ramenem a jeho pohled jako kdyby říkal, že je to loučení navždy. Ten starý brach si určitě myslel, kamaráde, to nejde přečkat.
