Může někdo zapomenout řídit auto po třiceti letech? Poznali jsme se jako pejskaři v Norimberku. On o tři roky mladší a z Opavy, já z Karlovarska. Ve stejnou dobu nám objevili nádory na plicích.
Můj nezhoubný vycvakli, jeho už metastázoval po celém těle a poslal ho tam, kde se jednou všichni zase sejdeme.
Uběhlo půl roku, šel jsem z nákupu kolem konečné stanice metra. Od parkoviště ke mně přistoupila starší dáma. Německy mě familiérně oslovila a vedla řeč způsobem, který dal tušit, že se známe. Z hlavy se mi začalo kouřit při hledání kam mám ženu zařadit.
Přešel jsem na češtinu a nespletl jsem se, stála přede mnou vdova po Opavákovi (tak jsem mu říkal). Viděl jsem ji jen jednou krátce, když jsme šli s Opavanem venčit pejsky do blízkého lesa. On mi o své Anežce vyprávěl, znal jsem ji tedy vlastně jen z vyprávění.
S Anežkou jsme stáli před metrem, začala mi líčit průběh celé nemoci svého Jindřicha. A to už trvalo dobré dvě hodiny, na slunci v akci v pravé poledne. Anežce to bylo příjemné, já se točil za stínem.
Konečně se život Jindry chýlil (ve vyprávění) ke konci. A já se dovídal, jako ředitelka školky na Opavsku, poznala svého Jindřicha, když občas pro někoho vyzvedával dítě. Dali se dohromady, vzali se. Jezdili vlakem nebo autobusem za jeho rodiči. Jindra jako domácí kutil tam opravoval co bylo zapotřebí a Anežka trpěla jako mladá žena ve společnosti starých žen, které mluvili o věcech, které ji nemohly zajímat. Ze slušnosti si ten dlouhý čas nějak vytrpěla, než Jindra opravil vše potřebné.
„Koupila jsem starou škodovku bez jeho vědomí. Budeme moci jezdit k jeho rodičům častěji, ale na kratší dobu, pomyslela jsem. Zaparkovala jsem vozidlo před domem a zavolala Jindru, aby se podíval na naše auto.“
„Na co auto, my přece nepotřebujeme auto!“
„Také si za volant nikdy nesedl, řídila jsem jen já.“
„Po smrti jeho rodičů jsme v roce 1984 vysídlili. Koupili jsme si první vozidlo a od té doby mě za volant nepustil. Byla to pojednou jeho nová láska, které bych prý mohla ublížit. No, a teď je rok 2015. Padesátiletý nezaměstnaný syn si chodí golfa půjčit na výlety s rodinou a taktéž dcera, které na padesát táhne. Já bych tak ráda zase jezdila, ale bojím se, že jsem to zapomněla…“
„A co syn, nebo dcera, proč si tě (mezitím jsme si na tom slunci začali tykat, jak nám rozžhavilo lebky) nevezmou do parády?“
„Prý na to nemají nervy! Asi bych se měla přihlásit na kondiční jízdy, ale velký důchod nemám, plno peněz stála také Jindrovo nemoc.“
„Pokud chceš, zkusím to s tebou. Naučil jsem jezdit plno příbuzných, mám na to nervy a vlastně mě to jako bývalého automobilového závodníka baví. Musím si tě otestovat, co v tobě ještě zbylo.“ Tak jsme se s Anežkou (72) domluvili na první testovací výjezd z její podzemní garáže. Jestli je tak dobrá za volantem, jak je k nezadržení upovídaná, bude to hračkou. Tak, jak se nedá zapomenout jezdit na kole, tak se přece nemůže zapomenout ani řídit, myslel jsem…
Pokračování příště
