Můj důležitý krok do života v sedmnácti

Po obdržení výučního listu jsem dostal zároveň umístěnky, kde mám možnost začít pracovat ve své profesi autoelektrikáře. Buďto v traktorové stanici za Karlovými Vary ve Velichově nebo kousek od mého bydliště na dole Sylvestr 

 (Nověji Silvestr a později Velkodůl Přátelství. Dnes je tam golfové hřiště). Vybral jsem si místo s možností tam docházet pěšky. Zašel jsem na osobní oddělení a stal se zaměstnancem na dole.

Jako sedmnáctiletý klučina, jsem čekal, co se bude dít. A Děly se věci. Překvapila mě velká dílna bez aut s nápisem ELEKTRODÍLNA. Plno mužů různého věku se chystalo vyrazit s brašnami na zádech z dílny. Na můj dotaz, kde najdu mistra, jsem byl nasměrován k muži u psacího stolu v rohu. Vyskočil ze židle, podrbal se v rozkroku a poté na hlavě při nadzvednutí čepice,

O mém příchodu věděl, hned jsem poznal Němce se špatnou češtinou. Chtěl jsem proto přejít na naše egerlandské nářečí, ale raději jsem to neudělal. Mistr měl zřejmě špatné informace o mém povolání a chtěl mě zaměstnat jako elektrikáře silnoproudaře. V klidu jsem se mu snažil vysvětlit, že jsem autoelektrikář, a tedy slaboproudař a na silnoproud nemám papíry. Muž se opět podrbal v rozkroku i na hlavě při nadzvednutí čepice a poté se začal rozčilovat špatnou češtinou, kde neustále hledal slova. Poslal mě s posledním montérem do terénu, než se prý všechno vysvětí a vykonal při tom rituál drbání.

Dva měsíce jsem chodil s partou po dole a pomáhal, jak jsem mohl. Dokonce jsem se naučil lézt na dřevěné sloupy s železy na nohou. Měli jsme z toho legraci. Jinak se mi stýskalo po autech, které jsem chtěl opravovat. Ale nechtěl jsem se dostat do průšvihu, tak jsem držel klapačku. Jen jsem se snažil opět vysvětlit mistrovi, že kdyby se mnou silnoproud praštil o zem, asi by se mu to nelíbilo. Opět následovalo to jeho drbání, poté chňapl po telefonu, že zavolá hlavnímu energetikovi. Mám k němu okamžitě přijít do kanceláře.

Očekával mě soudruh v nejlepších letech a hned na mě začal nahlas křičet, abych poslechl mistra v tom, co mi nařídí. Využil jsem jeho dlouhý nádech a rychle oznámil, že nejsem vyučený silnoproudař ale slaboproudař. Když chtěl ve řvaní pokračovat, odešel jsem a provokativně za sebou praštil dveřmi. Že ale mou poznámku přece jen vstřebal, jsem se přesvědčil záhy.

V elektrodílně ke mně za malou chvíli přistoupil dobře živený asi padesátiletý chlapík se sympatickým úsměvem. „Ahoj, jsem Pepík Vlasák, vyučený holič, ale tady na šachtě si vydělám víc. Mám na starost elektriku na buldozerech, bagrech a lokomotivách. Poslal mě energetik, že prej spolu máme pracovat…“  A tak jsme se s Pepíkem stali parťáky. Tohle přece jen mělo k mé profesi blíž.

Mašinfírové si mě oblíbili, že jsem jim poruchy na dynamech na lokomotivách odstraňoval za jízdy a nepřerušoval jim „fedrování“ od bagrů.

Jeden z těch starších elektrikářů si pokaždé před odchodem z dílny do provozu, ze své skříňky naplnil brašnu na nářadí vrchovatě lahvemi s pivem.

Uběhly dva roky a já šel na dva roky sloužit lidu (popsané v mé knize Ruksak, legrace, erotika a smrt).