Mé kamarádství s lékařkou Drahomírou Rousovou

Po návratu z vojenské služby jsem se setkal s bývalými fotbalovými spoluhráči z Baníku Sokolov. Venda Makovec (zaměstnanec v ČSAD) mě upozornil, že v nové sokolovské pobočce hledají autoelektrikáře na dvousměnný provoz. Na tamním 

 osobním oddělení jsem jim vysvětlil mou situaci a sekretářka mi napsala potvrzení o mém přijetí po ukončení pracovní smlouvy s mým starým zaměstnavatelem.

Z dolu Sylvestr se během mého vojančení stal Velkodůl Přátelství. I vyrazil jsem na osobní oddělení tohoto přejmenovaného dolu do Citic u Sokolova. Také tam jsem vysvětlil o co jde, ukázal potvrzení od ČSAD a milně se domníval, že tím to skončí.

Nechtěli mě pustit. Nenastoupil jsem tedy do práce a každé ráno navštívil toto osobní oddělení. Tam jsem byl svědkem mnoha telefonátů do různých míst, bez mého propuštění. Celý týden mi odolávali, divím se, že mě nenechali sebrat policií jako fluktuanta.

Nakonec jsem vyhrál a stal se autoelektrikářem v ČSAD. My čtyři dráteníci jsme měli oddělenou dílnu v kleci se zkušebnami, aby se dala zamykat. Šmíráci (automechanici) měli své ponky ve velké hale s montážními jámami a zvedáky, těm nehrozilo odcizení. Ten podnik se pro mě stal jako rodina. My mladí si mohli tykat s mechaniky a řidiči i když byli v předdůchodovém věku.

Práce mě moc bavila (důkaz je opět v knize Ruksak atd.) a bylo tam veselo s dědoušky řidiči před důchodem.

xxxxx

Naše po vojenská parta skládající se většinou z bývalých i současných fotbalistů Baníku Sokolov, byla stálými návštěvníky sokolovského koupaliště.

Často byl mezi námi budoucí šestinásobný mistr Československa v boxu v bantamové váze. Jaroslav Šlajs byl první Sokolovák, který byl účastníkem na olympiádě, a to v Tokiu. Na fotu je to ten kudrnatý třetí od pravé strany.

Baník byl dlouhou dobu na špici v republice v boxu. Jako dvanáctiletý jsem dokonce nějakou dobu s nimi chodil trénovat do tělocvičny. Tenkrát mě těšilo, že jsem blízko několika mistrů republiky. Lákaly mě rychlé a tvrdé sporty, co jsme přišli do Sokolova v roce 1947.

xxxxxxxxxx

Po šesti letech jsem si všiml z okna dílny vyrůstajícího objektu za plotem. Budoval se tam nový autoservis v kulatém provedení. Bylo mi 27, nevlastnil jsem auto, tak jsem chtěl osobáky aspoň opravovat a mít možnost se v nich svézt.

Po zjištění že servis patří Komunálním službám, jsem vyrazil na jejich osobní oddělení. Poslali mě k řediteli (veselé zážitky s ním jsem také popsal v RUKSAKU). Chtěl si prohlédnout i jiné zájemce, abych se stavěl zase za týden.

V té době jsem občas nosil i dva měsíce plnovous. Po týdnu jsem ho zase jednou oholil a vyrazil za oním ředitelem. Málem mě vyhodil, že prý už mají nějakého „fousatého“ na místo autoelektrikáře. A tak jsem se dostal k osobákům. Interiér kulaťáku jsme my mechanici připravovali k uvítacímu slavnostnímu otevření. Byla to pro Sokolov velká událost, zatím tu byla jen malá opravna. Přičiněním a taktice ředitele komunálu jsme měli první testovací stolici značky Pal, jak ji pan ředitel uzmul všem na veletrhu v Brně, kde byla vystavená, toho jsem byl osobně svědkem, vzal mě tam se svým panským kočím.

Osm automechaniků a jeden DRÁTENÍK (tak se nám říkalo). Poslali nás do Mladé Boleslavy na zaškolení pro záruční prohlídky a opravy škodovek.

Z celého kraje k nám začali jezdit majitelé embéček, jinak jsme opravovali také všechno, co v republice jezdilo.

Poznal jsem tam nejdříve jako vedoucího, později mistra, a ještě později spolupracovníka Jardu Kopeckého. Opustil vedoucí pozici z finančního důvodu. Pracovali jsme na bázi úkolové mzdy a jako šikovný a svižný mechanik se dalo vydělat víc, než byl plat primářů v nemocnici.

O deset let starší Kopecký si mě už od začátku oblíbil, zařídil mi vlastní box a udělal ze mě hlavního mechanika na záruční prohlídky a opravy škodovek. Byť dráteník, jsem lnul i k práci automechanika. V případě nejasností tu byl Jarda. Poznal jsem v něm nejlepšího automechanika ve svém životě, i sluchem dokázal určit závadu u aut na dálku.

Do mého boxu se jednoho dne dostalo nové embéčko na záruční prohlídku. Majitelkou byla krásná žena (krev a mlíko). Já jsem si vymohl, že zákazníci mohli u mě být u svých vozů a sledovat co jsem vyváděl s jejich miláčkem. Jinak z bezpečnostních důvodů museli zůstat v čekárně, před opravnou nebo nanejvýš v průchodu natahovat krky co se děje s jejich miláčky.

Ona dáma byla ženská lékařka Drahomíra Rousová původem ze Starého Plzence. Muž ji v Sokolově zemřel. Během jejich návštěv jsme na sebe prozradili, co se dalo, začali si tykat po zjištění, že máme totožný rok narození, dokonce nám (už jsem měl rodinu) půjčila embéčko na návštěvu příbuzných do západního Německa.

Postupně jsem poznával celou plejádu sokolovských lékařů, kteří většinou byli ze všech koutů republiky. Do Sokolova je lákaly dobré platy a hlavně byty. Nebyl doktor, který by za mnou nejezdil léčit své vozidlo, a to často i mimo autoservis o víkendech a svátcích. Ještě jsem měl trumf, že žena byla zdravotní sestrou v sokolovské nemocnici. S lékaři našeho věku jsme se navštěvovali také doma. Slavili společně Silvestra.

Zákazníci do autoservisu k nám jezdili z celého kraje a rozkřiklo se, že je tam jeden, u kterého mohou během opravy být a který odmítá spropitné. Postupně jsem měl tolik zákazníků, kteří chtěli ke mně, že měli čekací lhůty.

Hodně mě těšilo, že jsem se stal postupně nejlépe vydělávajícím. Měl jsem výhodu pracovat na nových a zánovních vozech, které byly bez rezu a šrouby se daly ještě lehce povolovat. 1970 ve třiceti jsem si mohl koupit první nové auto v životě, tenkrát nový model Š-100.

Rozpláclý hmyz na masce dokazuje, že jsem ten motůrek dokázal vyladit, že to dosáhlo i tenkrát závratné rychlosti 150 podle tachometru, tedy ve skutečnosti něco kolem 140 km.

xxx

Drahomíra mi prozradila, že k ní domů chodí jakýsi přítel, dívají se na televizi, ona ho hostí tak bohatě, že pokaždé usne v křesle a probudí se až ráno kdy musí do práce. Docela jsme se u toho vždy zasmáli, i když jí určitě bylo líto, že jako vdova z těch návštěv neměla nějaký užitek. To se táhlo skoro dva roky, když ji uhnal jeden rozvedený a navlékli si prstýnky. A to prý bylo jiné kafe.

Při mé šedesátce jsem slavil na třikrát. V Německu, na chalupě s vesničany a v Sokolově s těmi příbuznými odsud. Pozval jsem také některé doktory z tehdejší doby a samozřejmě Drahomíru. Svým dcerám a dětem svých sourozenců jsem oznámil, při objímání Drahomíry, že tato paní doktorka je všechny přivedla na svět.

Nedlouho poté onemocněla, ještě jsem ji navštívil ve Starém Plzenci, kam se vrátila po smrti rodičů.

Drahuško, škoda, že už tu nejsi s námi. Na tebe nikdy nezapomeneme!

Za chvíli se objeví Drahuš, sundá si brýle. Když tak si ji zastavte, velmi sympatická dáma...

. Omlouvám se za video, v restauraci šetřili elektrikou...

xxx

Nejmenuji tady ty, co už kopou za jedenáctku svatého Petra, je jich dost...