Jak jsem v Jablonci nad Nisou přišel málem o oko

Heřman Novotný si nás vzal do parády jen co přišly mrazy. Žádné chození o volném čase za děvčátky, žádné zaobírání se kdejakou sestřenicí. Jediné, které nemusel hnát na kluziště bičem jsme byli Lemra a já. Svým úsilím jsem se jako

 jediný aspoň trochu přiblížil k Jirkovi. Dokonce jsem dokázal tvrději vystřelit. Cepování mého dědy pro vlastní obranu a bouchání do boxerského pytle, zanechalo pozitivní stopu.

V turnaji pracovních záloh jsme se díky Lemře drželi na špici. Nenašel se soupeř, který by vlastnil podobného PÍSTA (tenkrát označování machra na něco). Hrálo se doma nebo jezdilo za soupeřem. Elinou (tramvaj) jsme v plné zbroji jednoho dne vyrazili hrát do Jablonce nad onou Nisou. Ve třetí třetině mě blokoval zády klučina tak sveřepě, že svou hokejku vymrštil přes rameno za sebe a mě trefila do pravého oka. Náš největší fanoušek na všechno, Honza Procházka zvaný Prochor, který nás doprovázel vždy a všude, dostal za úkol od trenéra, doprovodit mě do liberecké nemocnice tramvají. Kapesníkem jsem zabraňoval úniku krve. Prochora jsem se zeptal, jestli nevidí někde na zemi moje oko. „Ty vole, nevidím, asi ho eště máš…“

Opravdu mi zůstalo, hokejka zajela jen nad oko do víčka, to zašili a my jsme se mohli vydat na internát. Po návratu kluků z Jablonce se oni zajímali o mé oko a já o výsledek zápasu. Výhra mi udělala radost, ale hlavně to, že jsem nepřišel o oko.

Lemra Smutný se stal hvězdou, velká část kluků z internátu začala na hlavě pěstovat EMANA. Mezi kluky na dráty jsme měli Pražana Jirku Cakla. Tento anti sportovec přišel v dětství o oko. Při hokeji to určitě nebylo. Cakl ve svém volném čase houfně zalézal do kabiny záchodu s výstřižkem z novin, na kterém byla vždy nějaká spoře oděná slečna. To byl jediný sport, který provozoval. Emana na hlavě měl odolného snad i proti tornádu. Tolik brilantiny si nikdo další na vlasy nedával. Brilantinu jsme mu jednoho dne vyměnili v dílně za vazelínu. Spotřeboval ji celou. Nikdy jsme mu neprozradili, jakou by mohl mít levnější variantu.

V době, co já byl vyřazený z veškerého pohybu, začalo se v učilišti nacvičovat na 1. celostátní spartakiádu. Při cvičení s tyčí byli vždy tři cvičenci, takže už byly karty rozebrány.

Jirka Smutný začal navštěvovat hojně liberecké hospody a nevracel se do večerky do internátu. Z napomenutí vychovatele si nic nedělal a pokračoval v nočním hýření dál. Přicházel často až ráno v dosti podroušeném stavu. Nám říkal, že to tady dlabe, doma jezdil na své kývačce bez řidičáku a mohl si dělat co chtěl. Rodičům stačilo, že bral aspoň vážně hokej a v zimní čas byl zcela jiným člověkem. Z učiliště byl nakonec vyloučen. Já jsem nastoupil na jeho spartakiádní místo. Lemru už jsem nikdy neviděl. Po vojně jsme s několika kluky od elektrických drátů byli u jeho hrobu v Karlových Varech. Zavzpomínali tam na jeho hokejistické umění. Bylo nám hodně smutno při pohledu na jeho fotku s „PAŤANEM“ na hlavě. Jirko, ty jsi byl opravdový PÍST!

Vlevo Baletka Lojza Hlaváček, houslista Prochor Honza Procházka a vpravo Spiťar Vlasta Šlouf. 

Miška Gerold Mikeš, udržoval pořádek a čistotu na našem pokoji. My ho za to bránili proti nenechavým prackám, hodlajícím šmejdit po jeho sličném těle jen co vlezl do postele. Konec tomu byl po objevení libereckých slečen. 

Po vyloučení Lemry z učiliště jsem se stal jeho nástupcem (v kroužku).