Jak jsem se učil zatlačit oči zemřelému

Uběhlo skoro dvacet let. Během nich si strýc Egon založil rodinu v německém Obergleenu. Se ženou postavili domek a přivedli na svět syna a poté také dceru. My ostatní z této větve žili nadále v Československu. Moje máma si se svým

 bratrem Egonem dopisovali a líčili si život ve svých rodinách.

24 a 39

V roce 1963 jsem mířil ze zaměstnání z ČSAD Sokolov, po Vítězné ulici po levém chodníku k domovu do Dolního Rychnova. Málokdy jsem používal autobus. Šlapal jsem v místech, kde silnice stoupá a byl myšlenkami jinde. Nevnímal jsem okolí. Pojednou jsem si v tomhle zamyšleném stavu uvědomil, že něco není v pořádku. Také už jsem zahlédl při odlepení očí od chodníku, že se po něm proti mně řítí něco bílého. Už to bylo ode mě pár metrů, zrovna jsem si chtěl zachránit kosti skokem na kapotu toho šílence, když to prudce zastavilo.

Za čelním sklem bylo vidět dva páry křenících se zubů. Ty jedny jsem identifikoval jako tesáky mé maminky a ty druhé mi byly neznámé. Jedny zuby i se svým majitelem vylezly. Ten měl postavu obra. Vrhlo se to na mě a zamávalo mou postavičkou v zamořeném sokolovském ovzduší. Když mé nohy opět ucítily zem, pojal jsem podezření, které se také vyplnilo. Matčin úsměv za sklem mi to také potvrdil. Ano, je to její brácha a tedy můj strýc Egon. Já jej vnímám poprvé, nebylo mi ani čtyři ročků, když musel rukovat. Teď na sebe narážíme ve věku 24 a 39. Oddělovaly nás hranice.

Jeho družnost a veselá povaha mě fascinovaly. Konečně vyhrál nad byrokracií a byl vpuštěn do své domoviny, ale pouze na základě toho, že umírá jeho otec Alois. Ten mi nahradil tátu a stal se mi kamarádem a rádcem po tátově padnutí někde před Moskvou.

Egon po příjezdu, natrefil na mou mámu na zahradě a jeli mi naproti.

Teď jsme u postele ležícího nemocného a Egon na něj, no, chlape, to přece nejde, abys tady za bílého dne ležel v posteli, když všude okolo je hromada práce.

 Děda na svého syna, kterého neviděl dvacet let, zamžoural očima a vydal slabé: „Egon…“

„Ano, to jsem skutečně já, táto,“ klekl si k posteli a dva páry rukou se setkaly. Jedny veliké a silné, druhé, kdysi veliké a silné, ale nyní kost a kůže.

Když děda usnul, řekli jsme s mámou v obýváku Egonovi, že děda jezdil dva roky, dokud mohl, do krematoria ve Varech a doma nám pokaždé nadšeně vyprávěl, jaký to je uchvacující pohled, když plameny začínají laškovat s nebožtíky a ti se začínají hýbat jako kdyby obživli. Tohle divadlo ale po čase žijícím zakázali.

Také jeden čas jezdil děda rád do Lokte se najíst. Lebedil si, jaké mají levné maso. Po čase vyšlo najevo, že to bylo maso lidské, od převaděčů přes hranici, kteří své zájemce o útěk likvidovali. Po tomto zjištění byl děda nějaký čas dost zaražený. Chodil neustále na záchod a velice málo mluvil. Do krematoria se sám jako palivo ale těšil. Také se poslední čas velice často ztrácel. Někdy už nevěděl, co dělá, kam jde a kde je. Vlezl do autobusu a někde vystoupil. Já jsem jezdil po okrese na skútru a hledal ho.

V začátcích to bylo ještě jednoduché, když věděl, co dělá. Našel jsem ho pokaždé klečet nebo sedět na sutinách svého rozpadlého domu. Třeba i v dešti hledal s pravým klíčem dveře do domu.

Egon mohl zůstat čtyři dny, v té době jsem poznal, ž má nejen dobré srdce a cit pro lidi, nýbrž také pro auto. Tak citlivého, výborného a při tom rychlého řidiče jsem ještě nepoznal. Za krátkou dobu jsem od něho hodně odkoukal. Svěřil mi svého kadeta do ruky, když jsme spolu jezdili hledat po kraji jeho kamarády z mládí. Všude si mysleli, že jsme bratři se stejnou mentalitou. Trumfl i svého tátu, ale ne o moc, umí slovy rozdávat radost, ale i naslouchat jako kněz ve zpovědnici. Od té doby jsme se stali velkými kamarády a začali si pravidelně psát.

Mám pokoj vedle dědy, jeho stav se po návštěvě Egona trochu zlepšil, ale jen do doby, než Egon zase musel odjet. Pak to s dědou šlo opět z kopce. Celé noci jsem slyšel jeho kašel, rakovina plic.

Bylo krátce před půlnoc, jsem buzen mámou, abych jí šel pomoct s dědou. My ve znamení lva jsme okamžitě probuzeni a připraveni k čemukoliv. Hned u dveří vpravo měl děda větší kachlová kamna a poslední dobou jsme v nich ve dne v noci udržovali oheň, byla mu neustále zima. A přes ta kamna teď byl děda ohnutý. Ve tmě hledal vypínač za kamny, a jak už byl slabý, opřel se při tom levou rukou o rozpálenou plotnu. Bylo cítit rozpálenou kůži. Donesli jsme ho s mámou do postele a ošetřili ránu. Jelikož jsme museli ráno do práce, dohodli jsme se, že se u něho budeme střídat. Neležel jsem ani deset minut v posteli a máma zase přiběhla. Zdálo se jí, že umřel. U postele na dědu koukám, má otevřené oči, ale vypadá, jako kdyby nedýchal. Mohl jsem dělat jen úkony, které mi reprodukovaly různé filmy. Nejdřív jsem přimáčkl své ucho do míst, kde jsem předpokládal dědovo srdce, nic jsem neslyšel. Pak jsem zjišťoval tep na pravé nespálené ruce, nic. Zkoušel jsem tep na krku, nic. Máma mě tiše plačíc pozorovala a řekla, že to všechno také už zkoušela.

„Mámo, děda umřel!“

„Tak mu prosím zatlač oči…“

I tohle znám z filmů, něžně jsem mu shora dolů přejel oběma malíčky po víčkách. Oči se ale dívaly stále. Vzal jsem tedy oba své palce a trochu přitlačil. Už jsem se radoval, že se to povedlo, ale jeho oči se zase pomalu otvíraly. Přestal jsem věřit své diagnóza. Opět jsem všude po jeho těle začal hledat znamení života. Vše bylo stejné, nic! Na své palce jsem tedy přimáčkl ještě víc, dobrý, oči zůstaly zavřeny. Otáčím se na mámu, že jako co teď, asi půjdu zavolat doktora. Máma mi ale očima dávala znamení, abych se podíval na dědu. Otočím se a co vidím, děda už zase koulí očima. Na palce jsem vyvinul už dost velký tlak, dobrý. Skočím pro doktora Nováka, možná ještě bude v hospodě.

Pomalu jsem po špičkách přecházel od dědovy postele po dřevěné podlaze ke dveřím, aby žádné prkno nezavrzalo, oči by se mohly zase otevřít. Teď jsem si teprve začal uvědomovat, že odešel člověk, který mi nahradil mého padlého tátu, který mi dával rady do života, abych nemusel za všech okolností často padat na hubu při získávání zkušeností. Nebrečel jsem, měl jsem jeho školu, chlap musí být tvrdý za všech okolností.

Teď se děda konečně dočkal, bude se v plamenech kroutit v krematoriu. Vlhké oči jsem tedy měl, tomu nebylo možno zabránit, odešel mi nejlepší kamarád. Teď ho nahradí jeho syn...