Jak jsem byl vypískán - Auta a batole

Nalepené plakáty po městě zvaly mládež na soutěžení ve zpěvu a předvádění kulturních vložek.

                                                                                                                Za pomoci kytary jsem zazpíval trampskou píseň Venezuelana, pro kterou je zapotřebí mít větší hlasový rozsah. Tklivou píseň odměnili potleskem „netrampíci,“ přítomní trampové z osady Modrá kotva mě vypískali. Prý jsem si to moc zmodernizoval do bluesového charakteru, což se vymyká jejich vkusu. Na stupínek se vyšplhal budoucí ředitel sokolovské banky a budoucí ministr v přechodné vládě krátce před něžnou revolucí Alfréd, se svou ženou. Oba zpívali v té době na tanečních čajích v „Horňáku.“ Alfréd byl odpůrcem zpěvu Waldemara Matušky a příznivcem Milana Chladila. V tomto duchu také zazpívali Venezuelanu a sklízeli potlesk trampů s výkřiky: „umí…, umí…, umí!“            Já se jen tak nehodlal vzdát a přihlásil se v jiné oblasti kultury. Začal jsem pantomimou předvádět sochaře, tvořícího z hlíny ženu v Evině hávu v životní velikosti. Když proti mně stál hrubý výtvor vnadné ženy, jejíž půlky zadnice jsem náznakem vytvářel něžným hlazením a pak vztyčeným palcem ji od rozkroku k začátku zad vytvořil pomyslnou patřičnou rýhu, řvali pojednou pochvalně i trampové. Oběma rukama jsem začal tvořit oči tím způsobem, jako když se zrovna zemřelému zatláčí. Následoval nos, jehož dírky přehnaně hluboko vypichovaly mé malíčky současně. Nos jsem poté důkladně utíral pravým látkovým kapesníkem. Namodelovaná smyslná ústa přejel můj pravý polštářek palce zleva doprava.  Po pracném a hravém vytvoření uší, jsem se do nich dlouze zvědavě díval a soustředěně z jednoho otvoru doloval malíčkem maz, po prohlídce proti světlu oblízl malíček a pusou testoval chuť s očima v sloup. Na řadu přišlo poprsí, tvořil jsem ňadra formou vytváření sněhové koule. Rozmachem a rozběhem obě najednou umístil na patřičné místo. Oběma rukama pomoci ukazováčků a palců tvořil bradavky, jako když si dítě dělá kuličku s předtím vydolované hmoty s nosních dírek. Dokončené bradavky jsem cvrnknul do středu ňader ukazováčkem a palcem, jako při hraní kuliček. Obecenstvo mě svým burácením a dupáním dalo najevo, že se dobře baví. Při něžném formování útlého pasu a bříška, mé ruce co chvíli ujížděly na zadek a vždy ho, jakoby omluvně poplácaly. Odstoupil jsem metr od skoro hotového díla a ukazovákem pravé ruky vpřed mířil tichými pomalými kroky k hliněné Evě a opatrně zhotovil na jejím bříšku pupík. Opět odstoupil, tentokrát ale dále, a rychlým rozběhem s namířeným prostředníkem do klína ženy, vytvořil otvor, pro který jsou muži ochotni dělat ty největší zběsilosti i začínat války. Sál řval, praskaly vetché židle, trampové si vytírali slzy z očí. Začal jsem si uvědomovat, že kytaru bych měl pověsit na hřebík, ale tenkrát jsem si určitě neuvědomil, že jsem předvedl v Československu první erotickou „šou,“ proti které komunisté nemohli nic namítat.            Po opuštění jeviště, se kolem mě vytvořil kruh lidí, bušících mi do zad pěstí. Představil se mi osmnáctiletý Jiří Vorel, budoucí generální ředitel podniku VOSS a Štěpán Budaházy, syn ředitele kovošrotu a budoucí inženýr elektrotechnik. Jestli bych neměl chuť vstoupit do divadla malých forem učitele Stanislava Tatara. Nacvičují v kulturním domě Velkodolu  Přátelství v Citicích. Hledali herce, který by v jejich představení za dva dny v Karlových Varech hrál nebožtíka.            Začít kariéru jako mrtvolka je terno, nabídku jsem přijal.                                                                                      Auta a dítě                                                                                      1964               Matka batolete Ivy měla tu smůlu i štěstí, že holčičku porodila na začátku prázdnin. Po prázdninách mohla pokračovat ve třetím ročníku zdravotní školy v Chebu. Jediný háček tu byl, v sokolovském ČSAD zaměstnaný otec děvčátka, musel určitou dobu chodit jen na odpolední. Když se vrátila z práce matka nového otce, nebo některá z jeho sester ze školy, přebraly službu o malou Ivu a tatínek mohl teprve vyrazit do, zákonem povinného zaměstnání.            Časem se autoelektrikářovi ČSAD zajedly odpolední směny a po odchodu maminky děvčátka na sokolovské nádraží, vyrazil s kočárkem a živým nákladem do 4 kilometrů vzdáleného ČSAD po polních cestách. Doba byla jiná, lidé si v roce 1964 ještě moc pomáhali, byli k sobě přátelští a v práci byla povolena i volná zábava. Je to skoro jako v pohádce. Kočárek stál volně na dvoře podniku u dílenských vrat. Když to v něm zakvičelo, zrovna kolemjdoucí zaměstnanec kočárkem chvíli pohoupal. Pokud kvikot ani po delším čase neustal, byl informován tatínek v elektrodílně. V případě nutnosti krmení pomoci lahve, tuto úlohu převzala některá ze skladnic. Obsah ohřáté lahve mizel v útrobách budoucí slečny.            Střívka malého človíčka mají také jednou ukončení. Na přebalení se opět nabídla některá ze skladnic. Jejich ruce bývají čistší než ty autoopravářů,přece ale ne zcela čisté. Tak utíkaly nejen dny, ale i měsíce. Když matka přicházela po ukončení svého vyučování z chebské „zdrávky,“ ze sokolovského nádraží, byl již kočárek zaparkován před domkem babičky a malá Iva rozmazlována v chapadlech bábinky.            Maminka Ivky se jen divila špinavým otiskům na kočárku a to nejen vnějším, ale i vnitřním. Po dokonalém vyčistění se jako zázrakem špinavé fleky objevovaly každý den zase – začala si myslet, že se dostala do rodiny špindírů, jezdících ještě k tomu s oblibou kočárkem v tom největším blátě.            Maminka po letech při jedné procházce městem, s mezitím již desetiletou Ivou, potkala  jednu ze skladnic ČSAD. „Ježíši, neříkejte, že to je ta holčička, co u nás stávala s kočárkem v ČSAD každý den na dvoře? Ta ale vyrostla…“  Tajemství otce a dcery bylo vniveč!                                                                           Vysvětlovací vložka               Malé vysvětlení. Diskuse za článkem Pokus o zábavu za totality mi hlásila, trochu jste zaspal dobu. Dneska si za svlékání a erotické služby nechávají platit i muži. Jde o odezvu na mou připomínku, že některé ženy si za tyto služby nechají (i) platit.            Pozor, šlo o dobu kolem roku 1960, kdy mnoho blogerů ještě nebylo na světě, což jim závidím. Já v té době měl po vojně (lze se dočíst v mé knize Ruksak legrace, erotika a smrt). Tato doba také ještě nevlastnila „kólboje“ (colboy – mužský opak prostitutky) ani na západě.             Omlouvám se za špatnou formulaci ohledně prostitutek na konci článku Pokus o zábavu za totality. Má se jednat o dobu pračlověků, do které má generace nemá daleko. Už nám tak nefunguje mozek, máme problémy s obsluhou mobilních telefonů a počítače jsou pro nás záhadou tou největší. Snažte se, vy mladší, do této doby vplout co nejpozději. Přeji Vám úspěch. Malá prosba: převádějte nás přes frekventované silnici. Děkuji za mou generaci – i ty ještě zralejší.                                                                                                                      Zralý opelichaný kocour Horst