Harry, rozsévač dobré nálady

V Dolním Rychnově znala za krátkou dobu Harryho od puberťáků po babičky a dědečky převážná část obyvatelstva. Uměl se na ulici dát do řeči s puberťákem i s babičkou nebo dědečkem. Mohla to být hodně jednoduchá osoba, která jen tak

  tak ukončila základní školu nebo chodila do školy zvláštní a byla bez výučního listu, ale také to mohla být osoba s vysokoškolským vzděláním. Harry se s každým dokázal bavit na vysoké úrovni o profesi dotyčného. Ono se ví, že inteligenci někdo nezíská bůhvíjakým studiem. Mně Harry jednou tvrdil, že prodělal kurs RYCHLOOMÍTAČE.

Při rozhovoru s Harrym, si každý myslel, že je z jeho branže nebo má ty samé školy. Uměl se přizpůsobit jak blbovi, tak profesorovi z jakékoliv profese. Jen by narazil u řemeslníků, pokud by musel něco předvést z jejich profese. Jeho ruce jsou dodnes obě levé, proto se hodí jen na držení volantu, příboru nebo fláku něčeho k snědku.

Nejraději má lidi, kteří zpívají, a to cokoli. Okamžitě se dokáže přidat druhým hlasem.

Jednou slyšenou melodii si okamžitě pamatuje. Kdyby si ze všeho nedělal jen prdelinku, mohl být géniem, nejen v hudebním odvětví, ale také v herectví. V Rychnově jsem založil divadelní skupinu z mladých lidí a členy se stalo i několik hudebně nadaných cikánů. Nacvičovali jsme estrádu v místnosti propůjčenou národním výborem. Když jsem na nacvičování scének přivedl poprvé také Harryho, nezůstalo o nikoho z přítomných – umělců – oko suché. Jak Harry dokázal scénku obohatit svými nápady, za to by ho autoři scének určitě zatracovali a nikdy už by žádnou nenapsali. Problém jen byl, Harry nikdy neříká to samé dvakrát. Jedině já jsem dokázal z toho vybruslit a navázat na jeho výmysly. Málo profesionálních herců by s ním umělo držet krok. Neměli jsme mezi sebou Werichy, Horníčky, Menšíky ani Sováky. V tomto směru byl u nás Harry nepoužitelný.

Ale zase pochvalně kývali hudebně nadaní cikání, když vzal Harry kytaru a zpíval zrovna letící šlágry. Tak v tomhle byla možnost ho použít, i když často si text přeměňoval k obrazu svému.

Naše první vystoupení se uskutečnilo v rychnovském kině. Naplnilo se tak, že někteří museli i stát. Byli zvědaví, co jejich děti, příbuzní nebo jen známí budou vyvádět na malém pódiu před zakrytým plátnem kina. Mou hvězdou byl můj další nejlepší kamarád František Vaníček, známý pod přezdívkou Sokolovský Sovák pro způsob podobného vyjadřování se. Už léta hrál v sokolovském amatérském divadle. O čtyři roky mladšího Fandu jsem poznal až po vojně u Picků doma. Kamarádil se s Rudou Pickou stejného věku jako on.

Mladý harmonikář musel vydržet Harryho doprovod na kytaru a jeho občasné výkřiky části textu známé písně. Harmonikářovo starší sestra Liliana, pokud jí bratr doprovázel při jejím zpěvu známého šlágru, se jen usmívala, když k nim přiběhl občas Harry a nasadil k tomu druhý hlas. Pro nás to bylo nečekané, ale obecenstvo bylo v domnění že to tam patří. Ještě že bulharští sourozenci se nenechali těmito výpady rozhodit.

Také při scénkách se Harry občas objevil se svým vylepšením, i když tam neměl co dělat. Ale obecenstvo řvalo smíchy a myslelo, že ti, co scénku hrají, hrají i to, jak si neví rady s těmi vpády Harryho. Ještě že jsem to režíroval já, který Harryho zná, jiný by byl určitě na mrtvici.

Po ukončení a chystání se odchodu diváků, se pojednou objevil s harmonikou harmonikáře Harry a neplánovaně začal hrát a zpívat národní písně. Lidé se opět usadili, a dokonce začali s Harrym zpívat všem známé písně. Minimální vstupné se jim tedy asi vyplatilo…