Děti ulice

Po oné druhé světové se německá maminka Harryho rozhodla vyrazit pěšky přes hranice na západ se svými dcerami Kristou, Evou a Dagmarou. Bála se nenávisti vůči Němcům. Svému českému muži zanechala syny Romana, Pepíka, Ferdu a 

Harryho. Kluci se o sebe museli sami starat, jak mohli.

Harry často zaháněl hlad tím, že upíjel pivo ze džbánu, s kterým byl tátou poslán do hospody. Když se vrátil první den ze školy z první třídy, praštil vztekle brašnou do rohu, že už tam nepůjde. Nenaučili ho tam prý ten první den číst ani psát. Těšil se totiž, že si konečně přečte dopisy od maminky a že bude schopný jí sám napsat.

Uběhl nějaký čas, kluci si nějakým způsobem opatřili starou kytaru, slušně se naučili hrát a rozhodli se, že se musí nějak dostat k penězům. Začali chodit po hospodách v okolí hrát a zpívat štamgastům legrační sprosté písničky, odposlechnuté od starších kamarádů. Úspěch měli obrovský a mohli si za utržené peníze vylepšit mizerný jídelníček. Také si pořídili foukací harmoniku a dostalo to větší šmrnc a úspěch. Oba nástroje časem začali ovládat všichni i nejmladší Harry.

Začali vystupovat i ve vzdálenějších hospodách. Dokonce si vyhotovili plakát, na kterém své služby nabízeli. Němčinu používanou s maminkou už zapomněli, také máma už jim nescházela, postavili se na vlastní nohy. Domů se vraceli jen na skok po vyučování a poté až večer po hudebních akcích. Tátovi bylo jedno co synové dělají. Hlavně že chodí do školy. On sám si vodil domů občas nějakou ženu, spíš ale u nich pobýval, pokud nebyly vázané.

S Harryho (Haraldem ho nikdo neoslovoval) se postupně stal mladý muž s povinností nastoupit vojenskou základní službu. Tam mohl využít schopnosti přežít v jakémkoliv prostředí.

To až příště.

K našemu tankovému praporu ve Znojmě přišel o měsíc později než my bažanti. Snědý sympaťák se dostal k nám do roty samochodných děl, tedy samochodek. To byl vlastně tank bez věže. K tankům se nedostávali čahouni, měli by problém se do jeho útrob vejít.

Takže i tento nováček měl výšku kolem metru sedmdesáti. Utahoval si z poddůstojníků i důstojníků s tak vážným ksichtem, že málokomu došlo, že si dělá srandu a jeho špruchy mají od pravdy daleko.

Já a spolubojovník Mirek Picka, také Sokolovan, jsme zbystřili a Harryho získali jako nový trojlístek v dobrém i zlém. Harry od Děčína uměl vyrábět jednu legraci za druhou. Když zjistil, že mám na vojně také kytaru, oživl. Nástroj jsem si mohl půjčovat o volnu ze skladu roty.

Někdy si ji půjčovali mazáci. Když po ní hrábl Harry, oživl celý prapor. Těch písniček humorného rázu měl v repertoáru nespočítaně. Obměňoval v nich text který směřoval k naší situaci.