1949 začátkem března silné mrazy a hodně sněhu. / 20. 3. 49 u mě Arnošt maloval. Koncem března čistění kanálů na Šenvertě. / Pozor, 27. 3. první mlha. / 17. 4. 49 jsem byl u bratra Hermanna v lágru v Chebu. /4. květen 49 čistění
náměstí v Sokolově. V tomto roce začalo v mém svalu na ruce ono silné bolestivé cukání, a to bez přestávky.
4. 6. 49 si Arnošt vzal dceru Marii.
5. 6. celý den prší.
24. 6. 1949 se stěhovala dcera Hilda do Lomnice s přítelem Willim Maurerem.
Neděle 3. 7. neděle 24. 7. neděle 7. 8.49.
Pozor, v sobotu 20. 8. 49 Willi Maurer a Hilda svatba v Lomnici.
18. 8. 49 brigáda na seně. Deštivo a zima.
19. 8. mi byla ukradena aktovka s termoskou a chlebem.
27. 8. 49 rodinný večer u Arnošta a Marie Uhl. Vlivem nějaké náhody dostala Marie od Arnošta hák do brady. Musel jsem se držet a odešel jsem, škoda, že už nejsem mladší.
Pozor, jako čtyřleté dítě mi umřela má máma, byl jsem s ní v posteli, když byla ráno mrtvá. Od té doby mě osudová loď života vrhala ze strany na stranu. Do teď mi osud nadělal plno ran. Brückner Alois 4. 9. 49.
Bůh, nechť dá všem, kteří mě znají, lepší život, než je ten můj!
Kdyby mnohý muž věděl, kde by mnohý muž byl, dal by mnohý muž, mnohým mužům čest.
Současně Falknov – Sokolov 9. 7. 1950.
30. 7. 50 zabijačka, Hegen porazil kozla. Hilda a Maurer se stěhují do spodního bytu v Lomnici.
Dovolená od 7. 1. 1952
- 2. první důchod 394 korun.
Sokolov 16. 2. 1954.
Dnes služba v úterý 2. 4. od 6 hod. do 3. 4. do 6 hod. Dělám hlídače, důchod mi nestačí.
Dnes 19. 2. 1962 3 neděle nemocný (tohle je poslední poznámka mého dědy, dělaná třesoucí se rukou).
Já: 15. 10. 1963 zemřel můj první nejlepší kamarád Lojza Brückner. Máma mě budila o půlnoci, slyšela nahoře v pokoji dědy ránu. Ležel nakloněný přes horká kamna, byla cítit spálená kůže. Chtěl si rozsvítit vypínačem za kamny. S mámou jsme ho odtáhli k posteli a uložili ho v ní. Měl otevřené oči. Máma mi poradila, abych mu je zatlačila, že umřel. Tak jsem mu oči zatlačil, stále se mu ale opětovně otevřely. Třikrát jsem to bezúspěšně opakoval. Mysleli jsme si tedy že ještě žije. Když jsem ale nenahmatal puls, věděli jsme, že děda opravdu zemřel. Zatlačil jsem mu oběma palci víčka očí větší silou. Mé slzy přistávaly na jeho bledém obličeji. Horst Haslbauer vnuk číslo 1.
V jeho poznámkách si psal i používané léky a svých zdravotních problémech. Jak je řešit. Třeba psal, proti pálení žáhy ráno na lačno stroužek česneku třít v soli, zánět středního ucha, vatu do uší.
Dále měl napsané názvy oblíbených písní a povídek. Také měl data německého boxera Schmelinga, který se stal mistrem světa a později se oženil s Češkou. Děda měl rád sport, v hospodě přetáhl každého zaháknutými prsty a porazil je na páku. Byl ale také výborným vypravěčem. Byl vlastně můj náhradní táta, když ten můj padl… I teď, při vzpomínce na dědu, mám slzy v očích…
