Další zavzpomínání na domov ze zajetí

Co takové škvrně prožije, když je na dvoře s mnoha různými zvířaty. Jelikož bylo malé, zcela jej přehlížely. Jednou vyšla Alma ze dveří, když se zrovna krmily slepice. Přeci jen se chtěla podívat, co je mezi tolika slepicemi 

 nového. Nic zlého netušíc, si to nasměrovala k nim. Velký kohout se domníval, že hrozí nebezpečí jeho harému, a vrhl se bleskově na to bílo hnědé něco.

Zle by se jí s určitostí vedlo, nebýt ochránce. Pánova holínka odtransportovala kohouta velkým obloukem. Alma tam stála ještě hodnou chvíli, třásla hlavou, že její dlouhé uši létaly jako vrtule. Nemohla si vysvětlit, proč ten kohout byl tak rozčilený.

Zima přecházela a ten malý lovecký pes vyrostl. Velmi rychle poznal vlastní slepice, také rychle pochopil, že ty cizí, které se draly na návštěvu, musí vyhnat. Stačilo, aby jí pán řekl: „Podívej se na slepice!“ jako uragán mezi ně vletěla a počala je třídit, aniž nějakou poranila.

U nás se každý rok bílila velká sednice. Vše se vynášelo před přicházejícím jarním slunečným dnem na dvůr, tam se to mylo a čistilo. Veliké zrcadlo s rámem od umyvadla někdo opřel o spodní díl kredence. Aby šlo vše rychle, zvali jsme si mistra malířského Pepu Echtnera, kterému to šlo aspoň od ruky. Zrovna dodělal strop, my chtěli otevřít okna, aby to rychleji schlo, tu přišpacírovala na dvůr Alma. Otec zřejmě tušil, co teď bude následovat, a řekl: „Okna ještě chvíli neotvírejte.“

Alma se překvapivě zastavila před tou hromadou harampádí a myslela, k čemu tohle má být dobré? Vůbec si to neuměla představit. Vzala směr vchodové dveře, ještě jednou se zastavila, aby na ty věci mohla vrhnout podruhé svůj pohled. Ten se jí zastavil v onom velkém zrcadle, okamžitě o kus vyrostla, neboť toho bílo hnědého vetřelce tam vpředu tu přece ještě nikdy nezahlédla. Jak drze a provokativně na mě kouká! Zřejmě mu teď chtěla ukázat, že tady nemá co hledat, dokonce pár chlupů se jí naježilo, když se proti němu se štěkotem rozeběhla. Ale co to, místo aby zmizel, tak se k ní agresivně blížil.

Když byla dva metry od zrcadla a ten druhý stále ještě se štěkotem běžel proti ní, přece jen ji opustila odvaha. Zastavila se, sedla si, natáhla a roztáhla přední tlapy a jela po zadku směrem zrcadlo. Těsně před zrcadlem udělala zastávku, pak skočila vedle zrcadla vlevo a kousek odeběhla. Když ale za sebou neslyšela žádné štěkání, zastavila se a bleskově otočila za sebe. Z toho druhého nebylo nic vidět, kam mohl zmizet? Otec dával znamení být zticha, což nebylo vůbec lehké. Začala třást hlavou, že jí uši pleskaly do tváří. Pomalu se vracela k zrcadlu, každý druhý krok byla zastávka. Zrcadlo teď viděla ze strany a nespouštěla z něj zrak. Ještě krok a byla na jeho úrovni. Odhodlala se udělat poslední boční krok, a jen se podívala do rámu, už ten vetřelec zase na ni koukal. Musela si nastřádat množství vzteku a hned třikrát zaštěkala. Ta nestydatost, on drze štěkal nazpět. Odeběhla tam, odkud přišla. Smích už jsme nedokázali zadržet, ještě že jsme okna neotevřeli, jinak už by byla v sednici, kdyby nás slyšela.

Teď tam venku měla problém, lehla si na břicho, natáhla nohy, položila na ně hlavu. Zrcadlo nespustila stále z očí. Chtěla pozorovat, co se tam vpředu bude dít, ale nedělo se nic. Tedy zase vstala, sedla si na ten svůj krátký lovecký ocásek a tlačila přední nohy šikmo vpřed. Když se pozorně dívala, ten druhý nebyl vidět. V takové situaci opravdu ještě nebyla. Položila hlavu vlevo, pak vpravo, přitom se určitě rozhodla udělat ještě jeden pokus, byla přece lovecký pes, i když jen malý. Vstala tedy a velmi opatrně jednu přední tlapu nadzvednout, trochu ohnout a setrvat s ní ve vzduchu a pomalu tiše nasadit na zem. To samé následuje s druhou tlapkou. Ocásek, neboť prut se tomu pahýlku nedá říct, vodorovně, hlava nízko sehnutá, čuchadlo skoro u země. Když viděl myslivec svého psa v této poloze, věděl, že v nejbližším okamžiku odněkud vyrazí divoká a že se na to musí koncentrovat. Proto otec povídal: „Podívejte se na to mrně, má lovení v krvi. Něco takového neumí ani velký pes. Tohle škvrně už teď ví, co má dělat. Ala by žádnou divokou nevyplašila.“

Nyní už byla zase u zrcadla, ale ne jako předtím, nýbrž přímo u rámu. Opatrně se podívala za zrcadlo, tam odsud nebezpečí nehrozí, ten klacek tedy musí být vpředu. Když se teď velice opatrně a prohnutá natáhla před zrcadla a dívala se do těch zlých očí, a ještě k tomu narazila na jeho čenich, projel jí úlek všemi klouby tak, že se na všech čtyřech naráz odpérovala a přistála až v bezpečné vzdálenosti od zrcadla zase na všech čtyřech. Stáhla svůj proutek a upalovala, jak mohla, přímo do sednice ke svému pánovi. S našim sebeovládáním byl konec, drželi jsme se smíchy za břicha. Bylo tak nádherné, co se tady odehrálo. Teď už se jí vede lépe, vztyčila se na svého pána, který ji konejšil a uklidňoval. Jen jedno jí asi nešlo do hlavy, proč se všichni tak nestydatě smějí. Zato byla podávána z ruky do ruky a každý ji hladil. Netrvalo dlouho a potkala ji další příhoda.

Zase příště.