Nejhorší bylo každodenní bombardování, jako zázrakem nás žádná bomba nezasáhla. Všechny padaly tak blízko, že žádná skla už v oknech nebyla. Přes den bylo teplo, ale v noci? To se dávaly do oken deky. Když byl letecký poplach,
ti, co mohli chodit, utekli do sklepa. Byli jsme tři, kteří z postele nemohli. Bezmocně jsme leželi, slyšeli hvízdat bomby a bylo to k nervovému zhroucení, když člověk věděl, že každým okamžikem to může bouchnout i sem.
Po čtyřech týdnech se fronta přiblížila tak, že lazaret musel být evakuován. Nyní jsem musel i já pryč, bez ohledu na můj stav. Sanitky nás vezly až k moři, tam byl na vodě velký vor, měl velkou plachtu jako zastřešení, na ní ze shora velký červený kříž viditelný z oblak.
Každý musel nahlásit svou domovskou adresu, kdybychom byli potopeni, i to se stávalo. Malý člun nás táhl pomalu na Kerč, na poloostrov Krym. Buď tento den byli Rusové dobře naladěni, anebo jsme měli půl tuctu andělů strážných. Nebylo slyšet letadlo a také moře bylo klidné a rovné jako prkno. Bez mokrých nohou jsme dorazili do Kerče, Tam mě poprvé od shora dolů vleže umyli. Také jídlo se podávalo, pil jsem ale jen čaj. K transportu už byl připraven lazaretní vlak, ale ne s dobytčáky jako cestou sem, nýbrž s vagóny, v kterých byly postele. Vlak nás vezl nazpět, odkud jsme kdysi přijeli.
Přes Dněpr nás museli přeplavit v noci, nic jsem nepostřehl, z těch otřesů jsem opět dostal horečku. Neustále se zvyšovala. Zase mi všechno bylo jedno. Horečka už byla tak vysoká, že doprovodný lékař mě odmítl dále nechat ve vlaku.
Mezitím jsme byli v Polsku, v příští stanici byl lazaret, kde mě vyložili. Nevím, kde to bylo, byl jsem více v bezvědomí než vzhůru. Při výšce 1,78 jsem vážil 46 kg. V lazaretu byla starší zdravotní sestra z Karlových Varů. Po zjištění, že pocházím z její blízkosti, se o mě pečlivě starala. Po týdnu byla má teplota už zase normální. Příští den jsem měl být naložen do vlaku s raněnými, který míří nazpět do Německa. Těšil jsem se na to. Ráno, když sestra pohlédla na teploměr, zhrozila se, vždyť ty už máš zase horečku!
To bude z rozčilení, řekl jsem na to. Když viděla můj smutný obličej, teploměr sklepla a zanesla patřičný údaj do knihy. Ve vlaku jsem dostal místo u okna, mohl jsem vidět sestru, která mě doprovázela, stála na peróně. Když se vlak rozjížděl, utírala si rukou oči, ani jsem neznal její jméno, byla ke mně jako vlastní máma. Když mě před týdnem v tomto lazaretu vyložili a já nemohl nic jíst, chtěla mi pomoci, dala mi hroznový cukr. Kostky byly 4x4cm a 0,5 cm tlusté. Jelikož jsem měl úplně suchou pusu, málem došlo k udušení. Rozpustile je v čaji v konvičce se zobákem, nebyl jsem schopen se sám napít, konvičku mi tedy před ústy přidržela. Musela o tom říct doprovodnému personálu ve vlaku, protože po chvíli už u mě stála jiná sestra s konvičkou, kterou jsem dobře znal. V n ní byl čaj s hroznovým cukrem. Možná zařídila i to, že jsem dostal postel u okna. Rád bych jí býval ještě stiskl ruku. Vlak ale už drncal směr domov. Žádné nálety, kdy šlo o nervy.
Xxxx
Můj osobní dodatek, pochopí jen ti, kteří ztratili svého pejska. V úterý u zvěrolékaře rentgen ukázal, že naše devítiletá rotvajlerka má rakovinou zasažený celý vnitřek. My se divili, že poslední dny v jednom kuse pije, za chvíli to zase vyzvrací a nedokázala se sama vyprázdnit. Žena ji třikrát pomohla klystýrem. Doktorka říkala, že teď už musí mít velké bolesti a trápí se. Nastal ten hrozný okamžik, když člověk je u toho, jak injekční stříkačky vám kamaráda berou ve vaši přítomnosti. Hrozný okamžik a dlouho toho pejska stále vidíte před sebou. Čekáte, že každou chvíli na vás zase doma vybafne...
