1957

Dvanáct let po válce se na Sokolovsku už neřešilo, kdo je Čech, Němec, Slovák, Polák nebo Maďar. Kvůli práci v dolech tu byla cizinecká legie. Také plno Pražanů i mladých lidí z celého Československa tu našlo nový domov kvůli 

 dobrému platu a bydlení, když zakládali rodinu.

I tahle parta z fotografie se skládala ze dvou Němců, dvou Slováků a Poláka (fotil). Měli jsme výuční listy z různých oborů a krátce před vojnou. Já jediný z nich aktivně sportoval, hrál jsem fotbal za Baník Sokolov.

Na tanečky jsme nechodili, pivo nepili a většina nekouřila, za nás kouřily komíny z chemičky a elektrárny. Holky jsme neměli. Ty v našem věku měly vážné známosti se staršími nebo už byly vdané. My se před vojnou nechtěli vázat a dopisovat si s někým, který možná ty dva roky neustojí.

Soboty a neděle jsme vyráželi do lesů, u táboráku jsme zpívali a spali pod širákem. Já tedy jen, pokud jsem neměl trénink nebo zápas.

Tohle byla neúplná parta z Dolního Rychnova. Mou výhodou bylo, že jsem byl v Sokolově znám jako TEN UKECANÝ KOCOUR, S KTERÝM JE SRANDA. Proto jsem byl vítán v jakékoliv jiné sokolovské partě. V té době mě znala většina mé generace v tomto městě. Tvořily se hloučky, když jsem seděl na schodech Hornického domu s kytarou a zpíval legrační písničky pochycené předtím v libereckém učilišti.

My kluci po vyučení odevzdávali celé své výplaty doma, jen si něco ponechali na kino. Tam jsme chodili často hlavně v zimní čas.

Z této party na fotografii už mají delší dobu všichni i s fotografem, trvalé bydliště na hřbitově. Kluci, často se mi po vás stýská. Na naše kamarádství se nedá zapomenout. Lituji, že jste společně se mnou nemohli oslavit také svou vlastní OSMDESÁTKU.

Prosím žádné gratulace k osmdesátinám. Nemohu totiž věřit že je to pravda...