....Je
7.00 ráno předposledního dne pochodu. Celou noc pršelo a tím
pádem nám nic neuschlo. Boty, ani ponožky, ale snad už nám to na
cestu akorát vyjde. Už se všichni těšíme do civilizace. Na
čerstvé pečivo, na suché oblečení, na pořádnou sprchu.... Za
nehty mám takovou vrstvu špíny, že bych z toho mohl vysypat
květináč. Z vlasů mám jen chuchvalec drdů, jak se pod čepicí
již druhý týden neustále potí. O stokrát propoceném těle
nemluvím a o otlačených zádech také ne. V žádném případě
toho však vůbec nelituji.
Zpátky v kempu u letišti
Obcházíme ledovec Dønnbreen, snad největší v těchto končinách a vstupujeme do údolí Adventdalen. Je okolo 7 stupňů, obloha se protrhává a nad námi se objevují místa nádherné modré. Již začátek údolí působí magicky. Koryto i úbočí prorostlé do neuvěřitelně syté zelené barvy. Kdyby tu existovaly nějaké keře nebo stromky, věřil bych, že na nás vyskočí smečka Hobitů. Místo nich se tu prohání stáda zvědavých sobů. Půda je opět místy dost podmáčená a cestu nám kříží potůčky, tak se snažíme jít více po svahu, abychom se vyhnuli těm mokřejším plochám.
Kolem poledne, po přebrodění ledové řeky, vystoupáme na vyvýšené místo, které se zvedá jako menší kopec uprostřed koryta a za odměnu nás čeká úžasný výhled přes údolí na horu Helvetiafjellet. Je krásně, svítí sluníčko a víceméně modrá obloha tak úžasně kontrastuje s barvami údolí a zasněžené hory pod sebou. Mezi námi a horou se pak, jako had, klikatí dokonale zaoblené koryto řeky. U mě tento pohled suverénně vítězí. Stojíme tu několik minut a tiše pozorujeme okolí a nasáváme nezapomenutelnou atmosféru. Musím říct, jak moc jsem rád, že jsme došli až sem a že to všechno stálo za to, už kvůli tomuhle pohledu. Kdybych si měl zapamatovat jen tento moment, tak mi to stačí. Škoda jen, že žádný fotoaparát ten okamžik nedokáže opravdu věrně zachytit. Příště, až se dostanu na Špicberky, určitě si sem na pár dní zaběhnu :).
Po chvíli pokračujeme dále, máme před sebou několik menších kopců, které zdoláváme docela ve velkém tempu. Všechny žene kupředu pěkné počasí a vidina toho, že zítra odpoledne již budeme moci shodit ty tisíckrát prokleté těžké batohy. I když ty už tolik neváží, vzhledem k tomu, že jsme téměř všechny potraviny zkonzumovali. Někteří mají už jen poslední zbytečky jídla, a tak se mezi sebou dělíme, o to, co má kdo navíc.
Scházíme postupně z úbočí na dno údolí, kde nás čeká dlouhý brod na druhý břeh. Řeka je v těchto místech rozdělena na několik širokých ramen a my se musíme postupně dostat přes všechny z nich. Brodíme několik minut. Vždy přeběhneme jedno ledové rameno a na ostrůvcích mezi proudy hledáme další nejužší a nejmělčí místo na přejití dál. Na druhém břehu pak vylezeme na vyvýšenou rovinku na úbočí, kde rozděláváme tábor. Kousek od nás je malá dřevěná chatička jako útulek pro přespání dvou osob v zimě.
Začíná foukat nepříjemný, silný a ledový vítr. Přestože teploměr ukazuje skoro 8 stupňů, pocitově se zdá být pod nulou. Nedá se stát venku mimo stan ani na chvíli. Necháváme všechno ve stanu, dnes už nic na šňůrách sušit nebudeme. Rychle běžím ke vzdálenému potůčku, abych nabral vodu a zpátky. V noci pak nemůžeme usnout, jak se nám vzdouvá stan a všechno větrem mlátí o sebe. Každou chvíli kontroluji, jestli jsou kolíky dostatečně zaraženy, abysme náhodou neuletěli.
Ráno se to moc nelepší, tak máme při balení docela zábavu. Nevyspaní, docela vyčerpaní, ale s elánem razíme údolím Adventdalen směrem k dolu číslo 7, odkud již vede uválcovaná silnice. K němu nás však čeká ještě asi 10 kilometrů mokrým mechem a kamením. Cestou také ještě dvakrát brodíme ledovou vodou a přelézáme několik kopečků. Na jednom svahu, který je seříznutý kolmo dolů, jako nožem a na kterém se drží tlustá, namrzlá sněhová vrstva, uklouzne Verči noha a po sjetí pár metrů se jako zázrakem zastaví na okraji převisu. Pod sebou má kolmý sráz několik metrů a dole kameny a řeku. Rychle ji vytahuji zpátky a přitom si od Ladě schytám nepříjemné, leč oprávněné nadávky. Opatrně toto místo obcházíme, po sestoupení dolů ze svahu pak koukáme na sráz a tiše si oddychujeme, že se jí nic nestalo.
Před obědem dorážíme k dolu číslo 7 a k silnici. Tady již začíná civilizace. Cestou míjíme roztroušeně od sebe několik chatek, před námi v dálce je vidět v pohybu auto. Rozdělujeme se na skupinky a pokusíme cestou štěstí, zda nás někdo zbylých asi 15 kilometrů do Longyearbyenu nesveze. Zatímco ostatní svačí, já s Verčou a s Petrem vyrážíme jako první po silnici. Jdeme asi půl hodiny, když za námi jede auto. Snažíme se stopovat, ale bohužel projede bez zastavení. Chvíli na to začíná poprchávat. Za další půl hodiny kolem jede taxík, který zastavíme. Jede do Longyearbyenu (kam jinam, když je tu jediná silnice, která jinam nevede :oD ), tak jej zkoušíme přemluvit, jestli nás nesveze, když tam stejně jede. Ale jeho taxa je 250 norských korun. Nabízíme 50, ale to je mu málo, tak odjíždí prázdný. Nechápu. Nakonec celý úsek odšlapeme po svých. Cestou nás předjíždí ještě asi dvě auta, která vezou dohromady čtyři lidi od nás, z těch co vyrazili později.
V Longynu čekáme asi dvě hodiny, než se všichni postupně posbírají. Nakupujeme mezitím potraviny - chleba, mléko, sýr, jablka.... Všechno je tu asi 3x dražší než v ČR, ale po těch deseti dnech a asi 200 našlapaných kilometrech po necestách mimo civilizaci by člověk teď dal cokoliv, jen aby uspokojil žaludek a chuťové buňky čerstvým jídlem. Jdeme se také podívat do nejsevernější hospody na světě. Pár lidí si dává pivo za 35 norských korun.
Nahazujeme s Verčou batohy a vyrážíme do 5 kilometrů vzdáleného kempu k letišti. Kus od nás stojí kostel na kopci, do kterého jsme se původně chtěli podívat, ale nakonec se jen na chvíli zastavíme, koukáme na něj z dálky a při pohledu jeden na druhého pokračujeme dál....
(Pokud je zájem, mám v plánu přepsat starý cestopis z opačného soudku, z teplých krajů.)
