…pokračujeme
v cestě na jih údolím Synndalen k jezeru Istjørna
a dále pak k zálivu Kaldbukta. Tato oblast není z nějakého
prapodivného důvodu příliš navštěvována, částečně možná
pro svoji větší vzdálenost od Longyearbyenu a od moře, které je
využíváno většinou lidí pro lodní dopravu. Osobně
se mi tento úsek opravdu líbí, opět pro své úchvatné zaoblené
tvary hor, které zde příroda vykouzlila a pak pro ledovcové
jezero, originálně posazené v sedle na vrcholu mezi dvěma
údolími, ke kterému za pár hodin dojdeme.
Údolím Synndalen
Pozvolna stoupáme po relativně suché, spíše kamenité půdě, pocitově se otepluje a v jednu chvíli se dokonce protrhne pás mraků nad námi a vykoukne sluníčko. Byť jen na pár minut osvíceni jeho paprsky, všichni dostáváme neuvěřitelnou dávku nové energie, která je hned poznat na tempu naší chůze. Cestou nás čeká jeden lehčí brod, který po včerejším dni vůbec nic neznamená, vlastně bych řekl, že jsem skoro rád, když odhazuji boty a vrhám se skrz řeku, abych si mohl upocené, otlačené nohy opláchnout v tekoucí vodě.
Horší je to s Verčou, kterou začíná nepříjemně zlobit koleno naražené hned první den pádem při přeskakování potoka a které se zřejmě prochladlo včera v dlouhém ledovém brodu. Po cestě do kopce nemůže pořádně pokrčit nohu a začíná zpomalovat. Snažím se ji trochu morálně podpořit, ale moc se mi to nedaří. Prášek, který si brala ráno, přestává účinkovat. Do cesty nám vstupuje první menší ledovcová moréna. Je to obří navalená hromada velkých balvanů, odlámaných a posbíraných ledovcem při sestupu do údolí. Přechod je opravdu obtížný, neboť kameny jsou na sobě halabala naházeny, některé se po došlápnutí kymácí, jsou mezi nimi velké díry a tvoří různě vysoké útvary, které je třeba přelézat, přeskakovat nebo opatrně obcházet. Volíme raději cestu dokola, pod morénou, byť v jejím čele na mnoha místech vytékají prameny vody a je zde vysoká vrstva bláta.
Údolí se čím dál tím více zužuje, až z něj zůstává jen hluboké koryto protékající řeky. Jak stále stoupáme proti proudu, začínají se objevovat větší a větší sněhové plochy, až nakonec opět jdeme zasněženou krajinou. Ve sněhu se jde relativně dobře, až na namrzlé boky svahů, které kloužou a občasná místa navátého sněhu, kde někteří z nás zapadnou po kolena. Nejčastěji se pak propadává vrstva sněhu nad přikrytými potoky, které nejsou pod námi vidět. Jeden zakrytý přítok mě zákeřně překvapuje, takže zbytek cesty jdu zase s bazénem v botách. Před sedlem zastavujeme a dáváme pauzu na oběd. Chci nabrat vodu do láhve na pití, ta však v těchto místech zapáchá po naftě. Kousek od nás jsou vidět dvě vyjeté stopy od nějakého traktoru, což mne překvapuje.
Po obědě dorážíme zbytek výstupu a před námi se z ničeho nic konečně objevuje nádherné horské jezero Istjørna. Je celé pokryto ledovými krami, od nichž se odráží slunce, které střídavě vykukuje z mraků. Jedna strana jezera je obehnána hromadou kamení, na které na chvíli usedáme a koukáme na protější horu. Chci pořídit několik snímků, jsem však nucen vyměnit baterie. Poslední pár z domu, který jsme ještě nepoužili. Po dvou zmáčknutích mi však foťák hlásí vybité baterie a já jen kroutím nevěřícně hlavou. Všechny baterky hned strkám za tričko přímo na tělo a doufám, že z nich ještě v příštích dnech něco dostanu.
Přecházíme do údolí Istjørndalen, kde nás po zbytek dne čeká příjemný pozvolný sestup do dalšího údolí Semmeldalen. Cesta je téměř suchá, jen místy jsou promáčené plochy, které však lze úspěšně přeskákat či obejít. Jdeme svižným krokem, vítr fouká jen decentně, takže velice pohodový pochod. Bohužel Verča má stále větší problémy s kolenem a sotva se drží na konci skupiny. Vypůjčujeme turistické hole, aby se o ně mohla při chůzi opírat a alespoň částečně koleni odlehčit. S jejich pomocí udržuje tempo a stále mi opakuje, že je to v pohodě. Já však na ní vidím, jak v sobě potlačuje bolest a přemýšlím, co bude asi dál. Máme za sebou čtyři dny pochodu a jsme téměř v nejvzdálenějším bodě naší cesty od Longyearbyenu, od civilizace.
Na spojnici údolí Istjørndalen a Skiferdalen, před sestupem do Semmeldalen vstupujeme do národního parku Nordenskiöld Land a současně se nám otvírá úžasný pohled na obrovskou zátoku Kaldbukta, naproti níž v dálce, přes záliv Van Mijenfjorden, leží několik hor ve tvaru egyptských pyramid. Z naší pozorovací vzdálenosti hory barevně téměř splývají se zataženou oblohou a mořem před sebou.
Po zvláštním sypkém svahu, vytvořeném z drobných černých kamínků, sjíždíme, jako na lyžích, dolů k řece. Překonáváme malý brod a na druhém břehu rozbíjíme tábor. Stanujeme přesně na 78 stupni severní šířky. Je velice příjemně, teploměr ukazuje 7,5°C a vlhkost 61%, což je super, neboť se dá vydržet na boso v sandálkách.....
Pokračování po víkendu.....
