Kdo nás opravdu okrádá?

Ač jsem se hned ráno zařek, že dnes nic číst, ani psát nebudu a vyrazím do města shánět dárky, po přečtení jednoho, byť téměř týden starého článku o policejním zátahu na piráty na studentských kolejích v Praze, své odhodlání měním. A ptám se Proč? Proč je naše společnost tak neuvěřitelně sobecky nastavená na materiální hodnoty? Proč má milionkrát vylisovaná plastová placka s několika nulami a jedničkami vyšší hodnotu než zdravý rozum?

Co tím myslím? V žádném případě nechci obhajovat „pirátství“. Ani to, že někdo porušuje jednostranně nakloněnou nevýhodnou obchodní dohodu. Nechci říct, že porušovat kopírovací zákon je správné. Jen se chci pozastavit nad tím, proč se tomu tak vlastně děje. A na co se nás snaží tito „piráti“ upozornit.

Není to dáno nerovnovážným rozložením sil na trhu? Stav, který je uměle udržovaný ve prospěch jedné strany tak, že druhá na to doplácí. A která strana v tomto případě je skutečně ta poškozená a která je tou pravou „zlodějskou“ ? Dá se v tomto případě opravdu hovořit o zákoně? O zákoně, který by neměl již tak silnou stranu ještě více posilovat, ale naopak spíš chránit slabšího, tedy zákazníka?

Shodou okolností jsem ve svém minulém příspěvku vzpomenul, že se dnes dají pořídit DVD jako přílohy časopisů za rozumnou cenu a že jejich masový prodej přináší, dle statistik, nemalé zisky vydavatelům. Tomuhle se podle mě, na vyspělém trhu, může říkat tržní cena. Zákazník je spokojen a distributor získá očekávaný slušný příjem.

Jak ale pak nazvat někoho, kdo vylisuje, s minimálním nákladem, miliony kopií tak, jako by je chtěl prodat celému světu, cenu vynásobí koeficientem větším než sto, masivní reklamou se snaží vtlačit do mozků občanů, aby rozervali své peněženky, přestali jíst a většinu své výplaty nacpali do kapes tomuto hamounovi a pak se diví, že to nikdo nekupuje. A co navíc, bez možnosti reklamace!

Já jako zákazník mám ze zákona nárok na dvouletou záruční dobu na vrácení vadného zboží. Když si pořídím lednici, která po měsíci přestane chladit, tak mi ji výrobce musí vyměnit, nebo vrátit peníze. Tak stejně to platí i u bot, či vozu nebo jiných věcí. Dokonce, většina slušných obchodů, dnes nabízí 30 denní lhůtu na vrácení zakoupeného zboží bez udání důvodu. Ano, to je prostě pro případ, že nejsem s koupí spokojen, abych nebyl poškozen. Co ale s hudbou? Co s filmem? Když se na něj jednou podívám, div, že se z něj nepozvracím a podruhé jej již vidět nechci. Kdo mi dá za něj při reklamaci jiný? Jak v takovémto případě posuzovat závadnost toho či onoho produktu?

Přiznejme si na rovinu, nestalo se už někdy někomu z nás, že „vyhodil“ nekřesťanské peníze za nějaký film, či písničku? Nekoupil v dobré víře někdy něco, co nesplnilo svůj účel a pak toho litoval? Bez možnosti s tím něco udělat? Necítili jste se okradeni?

Není pak skupinka „pirátů“ jediná možnost, jak si takové zboží vyzkoušet? Bez újmy zjistit, jestli mi ten daný produkt přinese opravdu očekávaný užitek? Nejsou to právě oni, kdo se snaží vyrovnat nespravedlnost na trhu? Mnozí z nás jsou ochotni zaplatit tisíce a miliony korun za kvalitní věci, u kterých máme jistotu, že cena odráží jejich kvalitu. Jak je ale vidět, tuto kvalitu dnešní CD a DVD media očividně nesplňují a tudíž si svoji cenu nezaslouží!