Vzpomínky na předválečnou Sýrii

Když mě Radim Targosz, ředitel jazykové školy v Ostrově nad Ohří, požádal, zda bych jim mohl do nového časopisu napsat článek o zajímavé zemi, kterou jsem navštívil, dlouho jsem neváhal, a kývnul. Pak jsem ale váhat začal. 

Vedu si statistiku zemí, které jsem navštívil, a po všech obydlených kontinentech je jich už přes osmdesát. Kterou ale vybrat? Sám do nejrůznějších zemí jezdím zejména proto, abych si na ně udělal názor. Poznal, alespoň trochu, život místních lidí, ruch na ulicích, vůni místních tržišť, chuť místního chleba, a v neposlední řadě, jazykovou vybavenost místních obyvatel - jazyky jsou pro mě, hned vedle cestování, největším koníčkem.

Země ale poznávám hlavně z jiného důvodu. Chci, až se bude daný stát omílat v médiích, obvykle v negativním kontextu, vědět víc. Víc než většina těch, kteří stejné zprávy, byť v jiných bytech, domech, městech a okresech, zrovna sledují spolu se mnou. A tak jsem pro článek, který právě čtete, zvolil Sýrii. Zemi, o které slyšíme ze všech stran, dnes a denně, už několik let. 

Je to přeci země, ze které do Evropy proudí tisíce imigrantů, nevzdělaných, nemytých, nebezpečných. A tisíce dalších se za Syřany vydávají, jenom aby měli snazší cestu k západnímu blahobytu. Sýrie ale není, nebo v době mé návštěvy, před cca deseti lety, rozhodně nebyla země na pokraji občanské války, země chudoby, kde po sobě střílejí etnické, náboženské a znepřátelené skupiny.

Přestože moje návštěva byla poměrně krátká, byla velmi intenzivní. Auto jsme si půjčili v půjčovně, která působí po celém světě. Jeli jsme po dálnici, která si v ničem nezadala s těmi našimi. Vozový park místních se taky nemusel stydět, přestože byl možná trochu starší, a často jsme naráželi na upravené škodovácké Formany přestavěné místní firmou na pickupy. V té době, byť za pro místní obyvatele pravděpodobně celkem represivního režimu Bašára Asasa, všechno fungovalo. Parkovali jsme před hradem Krak des Chevaliers, který jsem chtěl navštívit od doby, co jsem ho jako kluk viděl v učebnici dějepisu. Platili jsme, někteří ještě studentské, vstupné v pokladně u vstupu.

Jedli jsme výborný falafel za pár korun, procházeli se po pláži v Latakíi a pak vyrazili na další z křižáckých hradů, Saladinovu citadelu, který spolu s dříve zmíněným Krakem tvoří společně zápis mezi památkami UNESCO.

Sýrii znám ale i z jiného pohledu. Na dálnici u Aleppa jsme měli dopravní nehodu, absolvoval jsem jednání s autopůjčovnou, policií i pojišťovnou. Přestože nebylo snadné se domluvit, s pomocí Marwana z autopůjčovny jsme to zvládli. Hlavně, že se nikomu nic nestalo, a auto taky není zásadně polámané, lehká plechařina, jede se dál. Máme půlden na prochození si Aleppa, města, které je dnes v troskách. Líbilo se nám tam, dělali tam fantastické sezamové placky, jen ta doprava a parkování tam byly krapet obtížnější - v roce 2010 ještě nebyla standardem navigace v každém chytrém telefonu, a pořádnou mapu jsme taky neměli. Když vidím Aleppo v televizi dnes, dělá se mi špatně...

Nikdy nezapomenu na hvězdnou noc, kdy jsme se, trochu nerozvážně, vydali na cestu pouští z Aleppa do Palmýry, dalšího města, o které dnes všechny strany konfliktu vedou tahanice s tzv. Islámským státem. Ztratili jsme se, a místní dělníci, kteří s několika bagry odpočívali po dni výstavby jakési silnice, nás pozvali na čaj a vysvětlili (větví do písku) cestu. Nezapomenu ani na čtyři důstojné muže, kteří zastavili svůj Mercedes, vystoupili v oblecích (nedřiv jsme měli chvilku strach), a perfektní angličtinou nám poradili, kudy tudy z pouště ven a která cesta má lepší povrch.

Další den, po prohlídce Palmýry samotné, nám skoro došel benzín. Dojeli jsme na benzínku, která byla zrušená, a další byla moc daleko. Sháněli jsme benzín v nedaleké vesnici a pak pokračovali na hranici s Irákem. Když místní viděli, kam míříme, varovali nás: "Iraq - terorist". O rok později v Iráku nám místní, když viděli, jak míříme na hranice s Íránem, říkali: "Iran - terorist". Navzájem na sebe ukazovat, neřešit problémy, a dávat rovnítko mezi země a teroristy je strašně jednoduché. V čem jsme dnes lepší?

Večer procházíme setmělými ulicemi Damašku a pak popíjíme čaj, zabalení v prostěradle v lázních. Byly tady stovky let a ještě nějakou dobu budou. O ulici, na které lázně stojí, se píše v Bibli. A jmenuje se pořád stejně - Přímá. Ještě několik let jsem na otázku, jakou zemi bys doporučil, říkal: "Sýrie". Sýrie, protože tam byli nejpříjemnější lidi, úplně jiní Arabové, nezkažení turistikou jako v Tunisku nebo Egyptě. Syřan byl, a stále je, pro mě synonymum přátelského člověka. Snad se Sýrii podaří vrátit do starých kolejí, a víc lidí z Evropy se tam bude moci podívat. Udělat si vlastní názor, nedeformovaný médii. Protože Sýrie za to stojí. Stála. A zase stát bude.

Článek vyšel v časopise Target v únoru 2017