Videoblog - Severní Korea

Pokud přijedete do Severní Koreje jako turista, stanete se součástí divadelního představení. Součástí velké show. Ač jsme se snažili natočit něco jiného, nebylo to možné. Tak jsme natočili a sestříhali právě to divadlo kolem.

Vláda Severní Koreje pravidelně organizuje pro tvrdě platící turisty jedinečnou show, které se účastní tisíce Korejců. A tím nemyslím místní "Spartakiádu" neboli Arirang. Myslím tím potěmkinovský obraz země, kterou se snaží turistům, vybaveným japonskými fotoaparáty a jihokorejskými mobilními telefony, podstrčit. Ukázat, že obraz země hladové po válce a atomových zbraních v médiích západních zemí není opravdový, naopak, je to země šťastných dětí a lidu, který nadšeně pracuje pro blaho všech.

Docílí tím pravý opak. Potěmkinova vesnice je natolik průhledná, že uvěřit tomu, co vidíte, mohou snad jen zapálení soudruzi "Jakešové" a zapálené soudružky "Švorcové".

Na pár dní, ve kterých přijedou zájezdy z celého světa, se země zastaví a točí se jenom kolem turistů. Tak, aby všechno působilo lépe, než to ve skutečnosti vypadá. Zrovna v den, kdy tam jedou turisté, je otevřený místní zábavní park. V jiné dny byl zavřený. Všichni turisté najednou jedou do demilitarizované zóny. Byť sto padesát kilometrů daleko, poznáváme sousedy z našeho hotelu Koryo, a potkáváme skupinky z "toho druhého" hotelu pro turisty. Všichni zahraniční návštěvníci jako jeden muž jedou o pár dní později navštívit mauzoleum prvních dvou Kimů. A opět potkáváme známé tváře. Všichni turisti v zemi jako jedem muž vyrazí do cirkusu. Aby to vypadalo, že jich je tam hodně. Vždyť ti bílí přece vypadají všichni stejně.

A takhle je to se vším. Celá země je jedna velká show. KLDR Show!

(Dostupná je i verze videa s anglickou předmluvou a titulky - English version available)

Původně jsme chtěli natočit kontrast mezi světem pro turisty a světem normálních lidí. Viděli jsme ho, ale nesměli jsme ho vidět. Nesměli jsme ho vyfotit a natočit. To málo, co jsme viděli z autobusu, jako desítky lidí v kleče s kladívky, jak opravují dálnici bez jakékoliv mechanizace, nebo práce na poli technikou "kráva a pluh" nás ale utvrdily v tom, že výdobytky, které nám ukazují v muzeích, reálně neexistují. Země uvízla na pomezí 19. a 20. století, a přestože je několika tisícům obyvatel hlavního města povoleno používat mobilní telefony, neznamená to, že se země posunula do století jedenadvacátého.

Tato realita natočit nejde, tak jsme natočili to, co natočit jde. Lituji jen toho, že jsme nenatočili nerozbalené pastelky a plastelíny s logem UNICEF, se kterými si podle slov průvodkyně "hrají" děti v ukázkové školce.

To, co jsme natočili, nelze brát vážně, ale jedině jako čirou propagandu. Věřím ale, že se mi jistý nadhled a nadsázku podařilo do videa propašovat. Je na vás, zda této pokřivené "realitě" uvěříte...

Už delší dobu jsem si pohrával s myšlenkou nějak do videa zakomponovat klip jediné alespoň trochu moderní severokorejské skupiny - Moranbong. Tím nás krmili v podstatě pořád. Hrál v letadle cestou tam i zpět. Hrál při téměř každé návštěvě restaurace, a to jsme s výjimkou hotelové restaurace na snídani, nebyli v žádné dvakrát. Zvykli jsme si na tuhle skupinu, a tak jsem jejich hudbu nemohl nepoužít. Nakonec jsem se rozhodl, že video pojmu jako Show, a prošpikuji ji právě záznamem ze dvou koncertů Moranbongu. Snad se vám to líbilo.

Tímhle "Videoblogem" bych chtěl zakončit sérii článků o Severní Koreji, které jsem napsal bezprostředně po návratu. Pokud vás KLDR zajímá, určitě doporučuji se k nim vrátit. Popsal jsem v nich totiž to, co video popsat nemůže. Pocity, které jsme měli, a hlavně vlastní názor na věci, které nám byly servírovány.

Po krátkém úvodu jsem se zaměřil na pchjongjangské metro a MHD vůbec. Pokračoval jsem překladem jednoho z článků v propagačních novinách na luxusním papíře, které jsme dostali v letadle, a přes kritiku místní dálniční sítě jsem se dostal k zajímavému tématu místní měny, která jde ještě dál, než byla generace mých rodičů zvyklá z Tuzexů nebo Východního Německa. V předposledním díle této minisérie jsem se zaměřil na nedávnou epidemii MERS a na to, co znamenala pro naši cestu, a celou sérii jsem zakončil článkem popisujícím "numerologické" souvislosti monstrózních socialistických památníků. Nechci vyloučit, že ještě časem nedopíšu osmý, devátý díl, pokud mne napadne nějaké zajímavé téma, ale prozatím považuji sérii uzavřenou.

Touto sérií článků bych chtěl částečně ospravedlnit svůj příspěvek do Kimova rozpočtu. Ano, zaplatili jsme, a byla by škoda, aby vynaložené peníze nevykompenzoval nějaký výstup. Série článků, které doufám popisují něco, co v češtině ještě nikdo nepopsal. Video je jen doplňkem, průřezem naší cesty. Potkali jsme zajímavé "účastníky zájezdu". Většinou cestovatele, kteří už viděli hodně. Ale nic vás nemůže připravit na Severní Koreu. Nic. Ani kdyby to byla poslední země na planetě, kterou jste dosud nenavštívili.