Už jste se zasekli ve výtahu kazašského mrakodrapu?

Do Astany, Las Vegas v Kazašské stepi, jsme přiletěli navečer, ale, vzhledem k listopadovému termínu, už za tmy. Přivítalo nás solidní letiště, které si celkem na nic moc nehraje, a lehký mráz. Borat s cedulkou s mým jménem nikde.

Pasová kontrola bez problémů, na imigračním formuláři stačilo vyplnit pár údajů. Kuk do tabulky, že Česká republika, po tolika letech nesmyslné byrokracie, konečně nepotřebuje vízum, štempl, Vítejte v Kazachstánu.

Nejprve je potřeba vyhrát boj s bankomatem, ale není to takový problém. Jen není ochotný vydat tolik, kolik bychom chtěli, abychom si mohli větší částku rozdělit. A tak musíme vybírat každý zvlášť. Místní měnu (tenge) tedy máme, a je třeba se vydat na souboj s taxikáři.

Ti už kolem nás nějakou dobu krouží, a ptají se, zda potřebujeme tři nebo čtyři vozy. Nepotřebujeme. Nechápou. Jeden. Bus. Bus není. Nejklasičtější finta všech letištních taxikářů na světě: letištní bus není, nejezdí, je rozbitý, ještě nejede, už nejede, nebo o něm nikdo nikdy neslyšel. V některých zemích existuje obdobná situace s vlakem či metrem.

Vycházíme před terminál a bus zrovna přijíždí. Taxík stojí minimálně 2500 tenge, a to ještě musíte do krve smlouvat, zatímco bus 90. Šest korun. Paní průvodčí prodává lístky a z našich bankomatových tisícovek nadšená není, ale nějak se to povedlo, v půlce trasy do centra máme zaplaceno a pak si jen dáváme pozor, abychom nepřejeli naši cílovou zastávku.

Bydlíme v komplexu "Polární záře". Tři mrakodrapy na jedné společné několikapatrové základně skrývající obchody, restaurace a parkoviště. Základna je bludiště. Nejdříve nemůžeme najít cestu dovnitř. Pak cestu do naší věže. Když už se doptáme, jedeme jedno patro výtahem. Chyba. Výtah je papírově na 13 Kazachů a 1000 kg, ale nějak se s naší mezinárodní sestavou (šest a půl Čecha, půl Poláka, půl Bulhara a půl Maďara) zasekne, spadne o 30 cm a zůstane stát. Měli jsme jít na security/vrátnici naší věže raději po schodech.

Dobří lidé nás po asi 20 minutách volání, bouchání a marných pokusů o sebevyproštění dostávají ven, a my už konečně nacházíme dva skromné byty (asi tak 130 a 150 metrů čtverečních), které v téhle věži (druhý nejvyšší mrakodrap ve městě) máme pronajaté. Za tři stovky na hlavu a noc. Co na tom, že v obchodní pasáži v přízemí se skrývají turecké záchody v havarijním stavu, za prokopnutými umakartovými dveřmi, pořád jsme na jedné z nejlepších adres ve městě. A to naše dobrodružství teprve začíná.

První den je ve znamení tradičních "památek". Těch se městu moc nedostává, ale jistí to hlavní městská mešita. Kazaši jsou muslimové asi jako Češi křesťani. Nikdo tady nic nehrotí. Je pátek, islámská "neděle", ale v hlavní mešitě to vypadá, že se tady hraje podle úplně jiných pravidel, než jak to známe z jiných (chtělo by se napsat opravdových) islámských zemí. Žádné davy.

Prorok Mohamed zřejmě nedomyslel, že se jeho učení rozšíří do krajin bláta, sněhu a permafrostu, a tak je zdejší mešita lehce přizpůsobena. Tam, kde v Arábii stačí kopnout kristusky do rohu, je v Astaně šatna, lavičky, a hromada polic, kam si může zmatený turista odložit svou zimní goretexovou obuv, případně domorodý věřící válenky.

V národním muzeu se zouvat netřeba, ale je tady alespoň šatna, což je dobrým zvykem téměř všech veřejných budov, které jsme navštívili. Je tak možné prohlídku absolvovat bez šál, čepic, bund, kabátů a dalšího nezbytného vybavení, které jsme si sem přivezli, v očekávání dvacetistupňových mrazů. Ty se sice nekonají, je jenom lehce pod nulou, ale i tak jsme za teplejší oblečení rádi.

Na okraji města, v původní panelákové čtvrti, asi tam, co kdysi stávala Akmola, předchůdkyně dnešní Astany, jdeme "dobýt" dvě únikové místnosti. Tento trend dorazil až sem, tak jdeme vyzkoušet, jak jsou tady připraveni na nerusky mluvící turisty. Ukázalo se, že dobře - Jurij, místní rodák, podle jména a vzezření asi Rus, totiž mluví obstojně česky. A to je nejdůležitější. Anglicky mluví samozřejmě taky, i když na nějaké zádrhely, zejména v jednom, velmi těžkém pokoji, jsme stejně narazili.

Druhý den je ve znamení nákupů a válení se na pláži. Na Sibiři v listopadu je to logické - v Astaně totiž mají obchoďák Khan Shatyr s krytou pláží, pískem z Malediv, barem, koktejly... co víc chtít. Nejdřív mi problesklo hlavou, že takovouhle vychytávku nemají ani v Dubaji. A pak mi to došlo. Tam to asi nedává moc smysl. Tady zase nemají kryté sjezdovky. Ve stejném obchoďáku je i oddělení videoher, Dinopark, nepřeberné množství restaurací a obchodů a dokonce atrakce z nejzajímavějších, volný pád. Pod střechou. Před Khan Shatyrem, obchoďákem ve tvaru stanu - největšího stanu na světě, se nachází slavný nápis "I love Astana". Ani my ho nenecháváme bez povšimnutí, ale raději místo plavek k pobavení místní policie předstírám, pro pobavení místních metařů, Babu Jagu.

Na město se můžeme podívat z několika vyhlídek. První z nich je věž Bajterek, nejcentrovatější centrum města. Asi povinnost pro každého návštěvníka města. Nižší je vítězný oblouk, postavený před několika lety na počest výročí osamostatnění Kazachstánu. Výhled nic moc, čtvrť kolem se totiž zatím staví. Další dobrou šanci prohlédnout a vyfotit si město z nadhledu, je fungl nové ruské kolo v zábavním komplexu Ailand (dříve Duman). Sice žádná láce, ale nic, co by našince položilo, jízdné kolem stovky. Nejlepší výhled, a i nejvyšší, je ale stejně z okna našeho apartmánu ve 37. patře. Na věž Bajterek koukáme dolů, kromě několika podobně vysokých mrakodrapů v okolí máme celé město na dlani. Za dobré viditelnosti vidíme i širou step, která se táhne stovky kilometrů a začíná hned za Khan Shatyrem.

Restaurace v Astaně mají "isté kultúrne špecifiká". Ač tady všichni mluví rusky, tedy umí rusky, ikdyž většinou mezi sebou mluví kazašsky, ne vždy se na ruskojazyčného návštěvníka myslí. To, že tady s angličtinou narážíme, nás nepřekvapuje, ale menu pouze v kazaštině nepotěší. Příště zkusíme jinou reštyku... 90% restaurací je tady v obchodních centrech, ty jsou celkem levné, naopak restaurace na ulici jsou stejně drahé jako u nás, možná i lehce dražší, a pro místní vůbec žádná láce. I úroveň a hlavně rychlost servisu výrazně pokulhává, zřejmě se tady nevyučuje obor kuchař-číšník.

Poslední den nás čekají místní lázně, striktně oddělené pro muže a ženy. Žádný západní wellness, spíš takový sovětský styl pro tvrdé chlapy (v ženské části jsme nebyli, nemůžeme soudit). Přehřáté sauny, studené bazény, jalovcové větve, kbelík s ledovou vodou na obrtlíku místo sprchy pro ty největší tvrďáky. Ruská sauna tak horká, že by utekl i otrlý Fin. My jsme teda utíkali taky.

Vzhledem k vzdálenosti asi tak tří měsíců jízdy koňmo od nejbližšího moře jsme nečekali poměrně solidní akvárium, které Astana taky nabízí. Pro místní naprostá pecka, pro nás, co jsme už pár moří viděli, to ale taky rozhodně nebylo zklamání. Vedle akvária je ještě akvapark a Jungle, což je zřejmě cosi na způsob Dinoparku, ale čas na detailní průzkum nebyl.

Musíme se totiž vrátit na náš luxusní byteček, sice spartánsky zařízený, zato tak velký, že se v něm - bez přehánění - občas ztrácíme. Pak ještě najít taxík, což se ukázalo jako větší problém, než na co jsme zvyklí. Obvykle totiž stačí postavit se na nějaké vhodné širší místo k vozovce, a do minuty sedíte a vezete se k cíli. Systém černých (nikoliv podle barvy laku) taxíků tady funguje skvěle, a skvěle doplňuje autobusovou MHD. Při čtyřech lidech je i cena lidová, je celkem prašť jako uhoď, jestli platíme 90 tenge (6 korun) za lístek na bus, nebo 500 tenge (35 korun) za jízdu taxíkem ve čtyřech lidech.

Teď ale dlouho nic, tak jdeme vyzkoušet taxíky na štaflu před obchodním domem, kam jsme několikrát vyráželi na nákupy potravin, zejména teda tekutin (obého druhu). Víme, že taxi na letiště by mělo stát s oficiálním taxíkem 2500-3000 tenge, ale nejsme tady první den a tak jsme si pro jistotu nechali jenom 2000 na černý taxík, tomu by to mělo stačit. Ukazuje se, že to stačí i oficiálnímu taxikáři (byť bez taxametru). Od toho nás sice mělo varovat "Š" v trojúhelníku na skle, které, jak předpokládáme, odpovídá našemu "Z" tj. Začátečník. Šofér se ukázal jako nepříliš zběhlý v odbočování doprava, ale po deseti minutách hádky s řidičem, kterému náš začátečník pocuchal zadní blatník, se znovu vydáváme na plánovanou cestu, na letiště.

Nakonec by se hodilo nějaké krátké shrnutí toho, co si o Astaně myslím. To jsem ale psal minule, a tak se nechci opakovat: zvu Vás k přečtení mého článku o smyslu mrakodrapů uprostřed pustiny.