Střípky z KLDR - Díl 23. - Co se změnilo od roku 2008

Netrpělivě jsem v roce 2008 žmoulal lístky na premiéru filmu Vítejte v KLDR Lindy Jablonské. Jestli si dobře pamatuji, viděl jsem ho v kině Aero nakonec dvakrát. Tam někde začal můj zájem o tuto zemi. A trvá dodnes. Co je jinak?

Nesčetně krát se mě někdo zeptal, jestli jsem ten film viděl. Pro většinu lidí je to možná to jediné, co o cestách do KLDR ví. Je to naprostý základ, slabikář vědění o cestování do KLDR, ikdyž již dnes lehce zastaralý. Nebo ne? Co se od roku 2008 změnilo do mých návštěv v letech 2015 a 2018? Jistě, změnil se náčelník, ale pravděpodobně toho dnes neplatí víc. Nebo stále platí? Sám jsem film drahně let neviděl, tak bude zajímavé si ho projít a po jednotlivých scénách si říct: pořád to platí, nebo naopak, je to úplně jinak. Tak se do toho pustíme.

Úvodní scéna, seznam pravidel

V úvodní scéně účastníci zájezdu dostávají školení a divákovi je formou paragrafů na obrazovce předkládán seznam zákazů a příkazů. Začátek filmu se odbývá na opuštěné dálnici. Jedno z nařízení říká, že je zakázáno přivážet mobilní telefony.

Jakýsi seznam pravidel jsme dostali před zájezdem, ale chápu, že k tomu nejspíše došlo i v případě filmového zájezdu a opáčko na hotelové recepci je z části pro kameru. Dálnice (jedná se o centrální úsek dálnice mezi Pchjongjanem a Kesongem) je stále stejně opuštěná. Oproti filmu se do KLDR běžně mohou dovážet mobilní telefony, zařízení (jiná než telefon) ale nesmí obsahovat GPS lokátor. Vadilo to v případě samostatné GPS. Fotit a točit z vlaku se nesmí, ale dělá. Stejně jako ve filmu.

Večer se není možné jít projít z hotelu, to pořád platí, mohli bychom se totiž třeba ztratit. Celé to spíš funguje na takovém nepsaném seznamu pravidel. Nikdo pořádně neví, kdy se může fotit, čím, jestli můžu nebo nemůžu jen tak přejít ulici. Každý se pořád hlídá, dívá přes rameno. Stejně jako místní.

První jízda autobusem

Jeden z pokynů cestovky říká, že některý průvodce může tajně umět česky. V autobuse se pouští pokroková muzika a jede se po nesmyslně široké dálnici. Turisté "obdivují" nedokončený hotel Rjugjong.

Šance, že některý průvodce bude umět natolik obskurní jazyk, jako je čeština, je nulová, zejména pokud jedete ve vícejazyčné skupině (což jsme, na rozdíl od filmu byli). Obvykle ani sám průvodce nerozumí anglicky (či jinak) natolik dobře, aby chytal vzájemnou konverzaci rodilých mluvčích. Skupina Pochongbo Electronic Orchestra již není nejpopulárnější (na špici ji vystřídal orchestr Moranbong). Neskutečně široká dálnice není v zemi standardem, ale takhle široký je jenom jeden úsek mezi Pchjongjangem a přístavem Nampo. Hláška o tom, že silnice by jim mohl závidět pomalu celý svět, je naprostý nesmysl (a samozřejmě byl i v roce 2008). Stav silniční infrastruktury je katastrofální (viz článek Dálnice a tankodromy). V zemi je např. jen jedno relativně moderní dálniční odpočívadlo (ze kterého je točena úvodní scéna). Naprosto běžné je sjíždění z dálnice přes protisměr nájezdem v opačném směru... protože proč by ne. Severokorejští řidiči funkční dálnici nikdy neviděli.

"V hlavním městě je pár aut"... to už úplně neplatí. Samozřejmě nelze provoz srovnávat s jiným podobně velkým západním nebo východoasijským městem, ale aut výrazně přibylo. V Pchjongjangu. Dodnes např. ve velkých městech na východě, Wonsanu nebo Chongjinu, jezdí méně aut než v roce 2008 v Pchjongjangu. Když si dobře prohlédnete fotku hlavního bulváru v Kesongu o pár řádků níže, najdete tam jedno jediné auto. Velký rozmach zažívají (opět zejména v Pchjongjangu) elektrokola.

Hotel Rjugjong je dostavěný, tedy je dokončený vnější plášť, zmizel jeřáb na jeho špici. Co je vevnitř, nikdo netuší, já bych sázel na konstrukční chybu která otevřít hotel k původnímu účelu nikdy nedovolí. Spekuluje se o tom, že jsou v celé budově strašně nízké stropy, což asi místní v 80. letech na začátku stavby nenapadlo, ale jako hotel pro vyšší západní cizince by to působilo směšně. Rád bych se pletl.

V hotelu u horkých pramenů

Další scéna se odehrává v okolí hotelu "U teplých pramenů" nedaleko města Nampo. Účastníci zájezdu náhodou narážejí na připravený pěvecký sbor, studují místní televizi, ochutnávají místní speciality.

Náhodný pěvecký sbor jsme nepotkali. Nic nebylo až tak okaté. Jistě, viděli jsme různá představení ve školách, kulturních domech nebo Tae-kwon-do na plácku před školou, ale vždy to bylo organizované na konkrétní čas a sjelo se více autobusů. 

Tržní prvky se začaly rozmáhat, věci, které bývaly dřív automaticky v ceně jsou za doplatu. Káva, čaj, výtah na věž, jiné jídlo, v podstatě cokoliv, co soudruhy napadne zpoplatnit, je dnes za příplatek. Naopak často je problém připlatit si pivo navíc, protože to soudruhy nenapadlo a nemají na to proces.

V televizi stále běží jeden kanál, ikdyž jsem slyšel něco o dalších. V lepších hotelích v Pchjongjangu má turista přístup k zahraničním kanálům (čínské, Al-Jazeera, RT, BBC World a další). Karaoke a nic neřešící tanečky jsme naštěstí neabsolvovali.

Budíček nám nastěstí nehrozil, ale jenom díky tomu, že jsme měli mobily. Obvykle jsme byli děsně utahaní a já si ještě do noci psal poznámky.

"Nikde se nic neděje, nikde se nic nestaví". To je platné pořád. V Pchjongjangu sice jsou stavby, ale není to jako u nás, kde se něco staví všude, něco opravuje, vylepšuje, támhle jeřáb, támhle bagr, tady hromada písku. Co se jednou postaví, se obvykle neudržuje, nebo po nějaké době projde kompletní rekonstrukcí (silnice, běžné domy). Neplatí to pro pomníky, ty musí být vždy v perfektním stavu.

Na ulici

Výprava se prochází po předem ideologicky vyčištěné ulici.

Nikdy se nám nestalo, že by kvůli nám někdo vyklidil chodník, nebo cokoliv jiného, případně že by někde v uličce stál uniformovaný voják, aby zajišťoval, že se někam nedostaneme. Naopak, vždycky byla hranice v naší hlavě a když se někdo ozval, že překračujeme nějaké meze, byl to náš průvodce nebo člověk bez uniformy.

Diskuse na hotelovém pokoji

Účastníci zájezdu na hotelovém pokoji rozebírají situaci s odposlechy.

Diskuse se vedou stále. O odposleších, o tom či onom. Nikdo nic neví. Poslouchá někdo? Rozumí někdo? Nevíme.

V knihovně

Účastníkům jsou v knihovně předkládány knihy v češtině a je vysvětlováno, jak knihovna funguje. Jsou odvedeni do "kabinetu otázek a odpovědí" a poslouchají hudbu.

V knihovně na Kim Ir-Senově náměstí to funguje stále podobně. Přepážky na výdej knih ani druhý díl knihy Technická Měření jsme neviděli, zato česká hudba se stále line z magnetofonových kazet a pokud průvodce naznačí, že se někde není vhodné zdržovat, je třeba to respektovat. Bohužel do kabinetu otázek a odpovědí už turisty zřejmě nevodí, neviděl jsem ho už v žádném jiném novějším dokumentu, a ani osobně.

Muzeum Korejské války
Žádná cesta do KLDR se neobejde bez návštěvy muzea Korejské války.

Celé muzeum se přesunulo do nové moderní budovy, narativ je ale stále stejný. Amerika zaútočila, Kim I. Koreu bránil a v podstatě vlastními silami osvobodil. Veliké trojrozměrné "Maroldovo" panoráma stále stojí, je s novou budovou propojeno tunelem.

Ústřední píseň filmu opěvující Kim Čong-Ila jsem v roce 2015 ani v roce 2018 neslyšel. Byla nahrazena jinými hity.

Na prostranství u pomníku založení strany

"To se musí vidět alespoň jednou v životě, je to úplně jiná planeta", říká jedna z hlavních postav snímku. To je přesně můj člověk. Nedá se to k ničemu přirovnat. Prostě jiný vesmír. Nejvíc to připomíná Gilead z knihy/seriálu Příběh služebnice. Na velkém zeleném prostranství za tramvajovým pásem se dnes staví obří nemocnice, evidentně reakce na Covid a kritiku zahraničí, že severokorejský zdravotnický systém si s pandemií neporadí.

Demilitarizované pásmo

Návštěva demilitarizované zóny oddělující Sever a Jih je vděčným bodem výprav, a na cestách se s průvodci pije: dovezený, nebo i na místě zakopený alkohol, a fotí se s vojáky. Turisté si musí postavit cestu.

Jižní a Severní Korea byly v roce 2008 stále ve válečném stavu. Na tom se ani do roku 2021 nic nezměnilo. A hned tak asi nezmění. Stavba cesty (je mimochodem úplně jinde, na jednom záběru je vidět milník "Nampo 12") hrozí kdekoliv, touto technikou se opravují cesty i dálnice všude v zemi. Žádná mechanizace, všechno ručně. Nic pak nevydrží. Přímo v demilitarizované zóně to probíhá pořád stejně, jen je to mnohem větší lunapark s autobusy čínských turistů.

"To jsou první kapky. Bude to dlouhá, kostrbatá a trnitá cesta", říká jeden z turistů. Když si uvědomíme, kam se za 12 let posunula Čína nebo jakákoliv jiná země, tak přes drobný pokrok (opravené fasády některých budov např.), se v KLDR nůžky spíše dále otevírají. V Číně se budují tisíce kilometrů dálnic každý rok, vznikla síť rychlovlaků... v KLDR se za poslední dekádu nepostavil ani jeden nový kilometr dálnice.

V autobusech se stále chlastá a není nemyslitelné, tam nebo na hotelu, dostat průvodce do hovornější nálady.

Mangjongde, rodný dům Kim Ir Sena

Nelze vynechat zastávku v Mangjongde, v místě, které je předkládáno jako rodný dům Kim Ir-Sena.

Tato zastávka je asi povinná pro všechny výpravy. Uvidíte jakési stavení a máte možnost koupit si zmrzlinu. V našem případě nanuk. To je vždycky fajn, jednak je jakákoliv interakce severokorejců s měnou, vzláště západní, zábavná, druhak se ke zmrzlině rozhodně nedostanete, ani v parném létě, každý den.

Kladení kytic na vrchu Mansu

Účastníci zájezdu kupují kytici, tvoří úhledné řady a kytici kladou. Fotí se. 

Tady se změnilo nejméně. A zároveň nejvíce. Kladení kytic k nohám vůdců bylo vždy velkou součástí cest do KLDR. Někdy mezi lety 2015 a 2018 se lehce změnil přístup a už se sem nejezdí povinně - protože pak řada účastníků zájezdu neplnila požadavky na dress-code a chování. Jezdí se sem za odměnu, resp. na vyžádání poté, co si vás průvodce trochu proklepne a ví, že nebudete dělat nepřístojnosti. Samozřejmě přibyla socha Kim Čong-Ila. 

Důstojnost na tomto místě, zakoupení si kytky navíc, kladení květiny, solidní úklona, za všechno tady dostanete plusové body a máte k průvodcům otevřenější cestu. Teď se vám hlavou určitě prohnala myšlenka: "No to já bych teda...". Myslete si, co chcete.

Poslední scéna

Zájezd se na vlakovém nádraží emotivně loučí s průvodci.

Loučení s průvodci a překročení hranice probíhá vždy podobně, nikdy jsem ho nezažil tak emotivní. Já se s průvodci loučil čtyřikrát, protože si nás po zemi různě předávali. Na slzy nedošlo. "Konečně svoboda" je asi to první, co napadne každého, kdo se z komunistické Severní Koreje dostane do komunistické Číny. Je obtížné představit si tu situaci, kdy po týdnu naprosté nesvobody najednou přistanete v Pekingu a můžete si dělat, co chcete, aniž byste se museli ptát. Koupit si colu. Jen tak. Bez keců.

A co naše skupina? V roce 2018 jsem se přimotal ke vskutku mezinárodní sestavě. V naší skupině neexistoval jazyk, kterým bychom se všichni společně domluvili. Totální babylon. Jediný jazyk, který jsme k běžnému životu v podstatě nepotřebovali, byla angličtina. Nikdo totiž nebyl rodilý mluvčí. Angličtinu jsme tak používali pouze na komunikaci s korejskými průvodci, a na komunikaci mezi sebou když už nebylo vyhnutí. Měli jsme to štěstí, že každý člen výpravy mluvil minimálně dvěmi, ideálně třemi nebo více jazyky, nebo alespoň rozuměl. A byla to skvělá zábava.

Bylo nás asi pětadvacet a postupně jsme ubývali, jak měl kdo zaplacený nájezd na 7, 10 nebo 14 dní. 

Tvrdé jádro (které vydrželo stejně jako já celých 14 dní) tvořili dva Němci, dva Francouzi (z toho jeden trvale žijící na ostrově Futuna), kteří moc neuměli anglicky, tak jsem se s nima bavil španělsky (protože já žáby nejím ;-)). Běloruska a Rus zase neuměli moc anglicky, ale překládala jim vedoucí výpravy, taky Ruska, žijící ve Švédsku, která uměla na jaký jazyk přišlo (tedy kromě hebrejštiny, češtiny, polštiny a korejštiny). Polák, který na poslední chvíli emigroval do Německa, takže spíše už taky Němec, neuměl moc anglicky, tak jsem mu občas přihrával polsky. To zase neuměl nikdo jiný, takže jsme se mohli svobodně bavit o čemkoliv. Belgičanka uměla jenom francouzsky, anglicky jenom, když se trochu napila. No a Izraelci uměli samozřejmě hebrejsky, anglicky a paní učitelka i německy a jidiš. A já Čech, jsem se snažil s každým po jeho. Němci obvykle, když jsem se přimotal, přešli do angličtiny, francouzi do španělštiny, s šéfkou jsem se snažil o ruštinu, s Izraelcema anglicky a s průvodci jsem se pokoušel o korejštinu.

Veselá sestava.

PS: Kdyby vás zajímalo, kolik lidí z naší skupiny tam jelo z přesvědčení, že uvidí lepší svět a život ve spravedlivé beztřídní společnosti, tak nula. Kdyby vás zajímalo, kolik lidí z naší skupiny tam jelo, protože chtěli vidět jinou planetu, tak všichni ostatní. Fotbalovou terminologií: 25:0.