Střípky z KLDR - Díl 11. - Chléb a hry

Největší divadelní představení na světě, největší tělocvičná estráda pro sto padesát tisíc diváků. Na třiceti představeních v průběhu jednoho měsíce se stihnou vystřídat všichni obyvatelé Pchjongjangu. A my jedeme na premiéru.

Když jsem o druhé cestě do KLDR začal uvažovat, o "hrách" nebylo vidu ani slechu. Konaly se každý rok mezi lety 2002 a 2005 a pak od roku 2007 do roku 2013. Říká se jim různě, nejčastěji "Arirang", "Arirang festival", "Hry Arirang" nebo prostě "Mass games". Vždy velká událost, měl jsem ale za to, že Kim Čong-Un zvolil jinou strategii odměňování poddaných než lístky do cirkusu. V roce 2018 se hry ale vrací pod názvem "Nádherná země" a já se ocitám v Pchjongjangu zrovna v této době. Navíc jediný den, kdy můžu hry navštívit, je hned první představení. Premiéra.

Dlouho jsme nevěděli, jestli nás na premiéru pustí, nebo bude pouze pro uzavřený okruh osobností a hostí první kategorie. Nevěděli jsme to před příjezdem do Pchjongjangu, nevěděli jsme to ani po něm. Nejdřív to bylo padesát na padesát, později prý snad devadesát procent šance, že půjdeme. Definitivní verdikt jsme se dozvěděli až večer předem, necelých 24 hodin před zahájením.

Je 9.9.2018, čtvrtá hodina odpolední. Celá země slaví sedmdesáté výročí založení. Den D. Nemáme lístky, nemáme pasy, ale máme být v autobusu. Jiném, než obvykle. Větším. Jede s námi ještě jiná skupina. Dohromady máme číslo 1-5. Jednička za zvoucí organizaci (cestovku KITC, obdobu sovětského Intouristu). Pětka za náš autobus. Autobusů stojí před hotelem Sosan, kde bydlíme, asi patnáct. Vyrážíme. Jednička, dvojka, trojka... Další autobusy, opět v pořadí, se přidávají z nedalekého hotelu Ryanggang. Cca třiceti vozová kolona pokračuje na sever širokým bulvárem čtvrtí bez obyvatel plnou sportovišť, k hotelu Chongnyon, kde se přidávají další autobusy. Nakonec v koloně asi šedesáti, možná sedmdesáti autobusů, přijíždíme na velké parkoviště mezi hotelem Pchjongjang a Velkým divadlem.

Tam probíhá několikafázová kontrola, kdy jsme povinně odvedeni na WC, zpět do busu, ven z busu, je prohlížen autobus, jsme kontrolováni my. Můžeme mít hodinky, brýle, kapesník a několik bankovek. Nesmíme mít mince, peněženku, foťák, mobil, v podstatě nic. My jsme OK, bus je OK. Dostáváme od průvodkyně své pasy - po týdnu je to zajímavé shledání - a vstupenku, na které není brána, sektor, řada ani číslo. Nevíme nic. Podobná šaráda zřejmě probíhá souběžně i na jiném velkém parkovišti ve městě, někde podobnou procedurou procházejí hosté, kteří jsou ubytování v obvyklých turistických hotelech, Yanggkagdo a Koryo.

Dlouho se nic neděje - kontrolují se další desítky autobusů a stovky turistů, dostáváme ale program dnešního představení. Po šesté hodině odjíždíme, opět v koloně, na stadión 1. máje. Předpokládám, že celé prostranství před velkým divadlem bylo obehnané vojáky, aby žádný imperialistický soudruh nemohl svévolně před, tím méně po kontrole, přijít k nějaké zbrani, mobilu či peněžence. Náš autobus, stejně jako všechny ostatní, dostává přidělenou "ochranu", vojáka se samopalem, a jedeme stmívajícími se ulicemi podél řeky Tedong a pak po prázdném výstavním bulváru Ryomyong k tunelu, který vede přímo na most spojující centrum Pchjongjangu s ostrovem Rungna, na kterém stadion stojí.

Celá trasa je vysoce organizována, každá křižovatka je řízena, na kruhových objezdech dostáváme přednost, místní na přechodech musí čekat dlouhé minuty, než se sedmdesáti vozový had autobusů proplete městem na stadion. Tam je vidět jasné dělení. Turisti přijeli v zájezdových autobusech, místní v autobusech MHD. V ulicích Pchjongjangu nejspíše zbyly pouze tramvaje, trolejbusy a hluboko pod nimi metro. Všechny autobusy z širokého okolí krouží po okružním parkovišti největšího stadionu na světě. Do toho limuzíny hostů, diplomatů, velvyslanců (viděl jsem i auto s českou vlajkou), někde je tady asi i Gérard Depardieu.

Zase čekáme, a to spořádaně v autobuse a čekáme spořádaný vstup na stadion a spořádané usazení na svá místa, které teď možná ještě nezná ani naše průvodkyně a její dva pomocníci. Nic spořádaného se ale nekoná, spořádanější je i opouštění stadionu po derby pražských S. Frankofonní kolegové častovali probíhající chaos krásným francouzským výrazem, který českému uchu (zřejmě díky letmé návštěvě napoleonských vojsk) není cizí: Bordel. Je mi jasné, že zorganizovat návštěvu sto padesáti tisíc lidí na stadionu, kde jsou již připraveny další desetitisíce vystupujících, není snadné. Stadion ale evidentně nesplňuje běžné standardy únikových východů, schodiště jsou velice úzká, je jich málo, a brány na tom nejsou o moc lépe. Trvá nám možná tři čtvrtě hodiny, než po opuštění autobusu najdeme svá místa a je s podivem, že jsme se neztratili průvodcům. Máme ale visačky s číslem skupiny a autobusu (1-5) a tak by nás snad někdo nasměroval.

Představení začíná něco po osmé, už před ním se ale rozcvičují jak účinkující na ploše, tak i děti s "knihami" na protější straně stadionu, které budou tvořit velkou živou obrazovku. Sedmnáct tisíc čtyři sta jich je. To je odhadem dvacet kompletních základních škol. Spíše ale třeba všechny děti ve věku třeba 12-15 z celého města.

Představení začíná, potleskem, a příchodem nejvyššího vůdce. Oficiálně nikdo nikdy neřekl, že "bezpečnostní procedura je kvůli návštěvě Kima třetího", ale od kolegů, kteří byli na hrách i následující den, víme, že bezpečnostní opatření nebyla žádná. Autobus z hotelu přímo na stadion, lístky na místa, usaď se kam máš, foť a toč si co chceš. Možná jste se už divili, odkud jsou fotky výše, když jsme měli zakázáno točit. Tak tady máte odpověď, nefotil a netočil jsem je já, ale kolegové, kteří investovali dalších 100€ (cena za nejlevnější vstupenku) a šli druhý den znovu.

Kdybych měl popsat samotné hry, jedním slovem by to bylo asi za použití nehezkého cizího slova "spektakulární". Nic podobného na této planetě už není. A asi ani nebude. Spartakiáda říznutá vojenskou přehlídkou, divadlem, cirkusem, finále Superstar a zahájením a ukončením olympijských her současně. Pokud odhlédnu od revolučního obsahu a spousty textu na živé obrazovce před námi, které jsem nerozuměl (nebo rozuměl jen velmi kusé útržky), podobně v písních jsem obvykle zaslechl jen slova typu "strana", "vlast", "Korea", "vážený soudruh" a jména tří Kimů, musím představení zatleskat ve stoje. A taky jsem to na místě udělal. Několikrát. K tomu všemu světelné efekty. Ohňostroj. Videomapping. Přibližně stovka dronů vytvářejících nad stadionem nápisy a obrazce. Jeden neví, kam se má dívat dříve. V podstatě děkujeme osudu, že nemáme kamery a vidíme toho více, než bychom viděli přes hledáček aparátu.

Představení samotné bylo rozdělené na pět dějství, z nichž první tři, věnované událostem vlády každého z Kimů, měly několik částí. Poslední dvě byly věnovány sjednocení Koreje a mezinárodním vztahům. Plus nějaký ten úvod a závěr, dvojznačně pojmenovaný "Great Party" (velká párty nebo taky skvělá Strana).

Druhý pohled na věc je otázka, zda si to země může dovolit. Země, která přešlapuje na místě a má daleko byť jen k přívlastku "rozvojová", byť to soudruzi z KSČM a hnutí Pektusan, kteří zemi pravidelně navštěvují a obvykle neopustí hlavní město, nikdy nepřipustí. Nejlepší země na světě, protože ... protože socialismus. Země s dvacetinovým HDP na obyvatele ve srovnání "Američany okupovaným jihem".

Desetitisíce účinkujících musely tvrdě dřít stovky hodin, aby se dostaly na úroveň preciznosti, která nemá obdoby. Po třicet dní věnovat hrám cca osm hodin na cestě na stadion, přípravě, čekání na svou roli, samotnému představení, čekání na konec, až diváci opustí stadion (a to trvá). A pak ještě zpět domů - pěšky, nebo na korbách náklaďáků, které jsme cestou do centra viděli na stadion hojně přijíždět. Další desetitisíce lidí se musí věnovat choreografii, zázemí, občerstvení, zastřešovat tréninky, šít a opravovat kostýmy, kterých někteří účinkující vystřídají i několik, na hrách se tak musí podílet možná sto tisíc lidí, možná více. Zadarmo, jistě, ale v době, kdy by mohli dělat něco produktivního. Opravovat silnice, vyvíjet a vyrábět léky, stavět domy, pěstovat rýži a ovoce, učit, nebo v případě dětí, studovat. Nebo si hrát.

Hry jsou pro KLDR velkým příjmem z turistiky vykoupeným zastavením života obyvatel města velikosti Olomouce na měsíc, spíše dva nebo tři, pokud počítáme přípravy. Pro obyvatele, kteří se her přímo neúčastní a jsou jenom diváky, je to jistě skvělá podívaná. Je otázkou, jestli strategie "chléb a hry" může fungovat v 21. století stejně, jako za posledních římských císařů. Věřím, že i Severokorejci časem zjistí, že od rána do večera pracovat za byt a stravu, jednou za čas dostat lístky do divadla a jednou za uherský rok na "hry", je málo. A nebohá veřejnost v oblastech, ze kterých je to do hlavního města vlakem - jak potvrdil náš průvodce když jsme do něj nalili nějaký ten alkohol - dva dny cesty, hry uvidí nejspíše jenom v televizi. Pokud půjde proud.

Poznámka na závěr:

Jeden z mých spolucestujících natočil (přirozeně na představení o den později) poměrně hodně solidní video, které v době publikování tohoto článku bylo zřejmě jediným kompletním záznamem těchto her na YouTube. Jak říkají jůtůbeři, "Unikátní kontent":

Foto: Janine Jaschke
Video: https://www.brico4kids.com/ye2j