První sníh v životě aneb "bezdomovci" na sjezdovce

Indie, to je přelidnění, chudoba, ale i s ní kontrastující vlastní vesmírný program. Lidi sem jezdí za jógou, za památkami, ale málokdy do hor. Většina místních nikdy neviděla sníh. Jak tedy vypadá takové zimní letovisko v létě?

K napsání tohoto článku mě přiměl jiný článek na iDnes.cz - Lyžování pod dohledem armády. Když jsem ho četl, uvědomil jsem si, že naše květnová cesta zřejmě nebyla reprezentativní, a v zimě to tam opravdu nějak funguje, fungují tam opravdoví lyžaři a opravdové sjezdovky.

Ve výše uvedeném článku se píše, že poměr zimních a letních návštěvníků je 1:9, a já byl jedním z těch devíti, a měl jsem tak úplně jiné zážitky. Když jsme sem jeli my, překračovaly teploty v nížině pod horami, v Amritsaru, našem výchozím bodě, třicítku. Prostě Indie taková, jakou ji znám z minulé cesty: vlhko, horko, pot, špína, odpadky. Autobus nás během pár hodin přivezl do města Jammu, jednoho ze dvou alternujících hlavních měst svazového státu Jammu a Kašmír. V Jammu je už klima mnohem příjemnější a město láká i k delším procházkám kolem řeky a do zahrad.

Strastiplná cesta jeepem do hor, do Šrínagaru, druhého (letního) hlavního města státu, trvala dobrých dvanáct hodin. V květnu tady ještě není horko, naopak, je příjemné jaro. Miluju tyhle ty horské cesty a přejezdy exotickými vozidly, tady ale, zasažen "Mahárádžovou pomstou", jsem si jízdu příliš neužíval, zato jsem svým nezaměnitelným způsobem využíval veškeré zastávky a dost často jsem tyto zastávky i zapříčinil. Ale článek věnovaný těmto zážitkům by asi, zejména před obědem, číst nikdo nechtěl, a proto následujících osmačtyřicet hodin přeskočíme.

Měli jsme štěstí v neštěstí. Lehčí varianta Mahárádžovy pomsty dolehla i na bráchu, ale nemuseli jsme řešit dilema, zda se vydat podle plánu na další možná dvacetihodinovou cestu jeepem do Lehu. Cesta je totiž stále zasypaná sněhem a tak namísto průzkumu krás Ladakhu nám zůstáváme neplánovaně v Kašmíru, ve fajn hotýlku pár minut pěšky od jezera Dal, a když se nám udělá trochu lépe, můžeme pořádat výlety do okolí.

Na poslední den jsme si naplánovali právě výlet do Gulmargu, indického zimního letoviska na úpatí Himálaje. Cesta jeepem, cca 80 km, i s čekáním asi čtyři hodiny a cestou zpět, nás vyšla asi na tisícovku. Korun. Žádná tragédie, i když autobusem se to zřejmě dá mnohem levněji. Od parkoviště, kde opouštíme našeho řidiče, musíme pěšky. Tedy, nemusíme. Nabízí se nám různí koňo- a oslovodové, kteří by nám rádi pomohli překonat cca kilometr dlouhou cestu k lanovce. Po rovince. A po asfaltu. Samozřejmě tvrdí, že je to daleko. Už je to nějaký pátek, mohu se mýlit, ale víc než kilometr a půl to určitě nebyl. Deset, možná patnáct minut chůze. Děkujeme, jdeme pěšky. 

U lanovky je trochu problém koupit lístky, tlačí se tady hodně místních, navíc někteří lístky přeprodávají se ziskem a není snadné se tady vyznat, ale nakonec se daří a my můžeme do fronty. Tady začíná naše první překvapení. Jsme tady dva, jenom s malým batohem, v kalhotách a tričku. Víme, že předpověď počasí je dobrá: jasno, na vrchní stanici lanovky 10-15 stupňů, tady dole přes dvacet. Místní to ale neví, nebo jim to přijde málo. Lanovka je pro místní velmi drahá (není levná ani pro nás) a tak se sem vydává za prvním sněhem v životě spousta Indů z výšepříjmových vrstev. Jejich nemalý majetek je vidět na jejich oblečení.

Tedy byl vidět na jejich oblečení. Někde na cestě od parkoviště, kdy jsme měli plné ruce práce s odháněním koňáků, jsme totiž museli minout jednu nebo více půjčoven "outdoorového vybavení". Sami sice nic nepotřebujeme, ale místní jsou, jako jeden muž, oděni do... do zimního. Není to ale nic, co byste čekali. Vyšší střední třída vypadá jako by prošla Armádou spásy. Staré, obnošené oblečení, většinou o několik čísel větší, než by bylo potřeba, silně připomíná české bezdomovce. Vše je navíc doplněno ryze zimním obutím, pro které se u nás vžil terminus technikus: gumáky.

Ve frontě na lanovku tak jenom v tričku vypadáme jako ve frontě na polívku před nějakou českou humanitární organizací, a řada se posouvá jen pomalu, trvalo nám dobře hodinu, než jsme se dostali na řadu, a vyrazili na první úsek lanovky. V okolí mezistanice se toho moc neděje, sníh je neuvěřitelně mokrý, gumáky opravdu nejsou k zahození. Místní omladina vyhledává lepší místa, kde lze využít pronajaté saně, které jakoby vypadly z Ladových obrázků. Jak je Indie převážně rovinatá, tak místní spíše využívají síly místních Mikešů a nechávají se tahat po rovině, než by využívali výhod, které skýtá nakloněná rovina čtyřtisícové hory.

Tady tedy není nic pro nás, a tak ihned nasedáme na druhou část lanovky, která nás zaveze téměř pod samý vrchol hory Apharwat, a i my preventivně nasazujeme alespoň mikiny. Tady je to se sněhem trochu lepší, ale pořád je teplo, sníh se topí, a nikdo tady, v pravém smyslu slova, nelyžuje. Místní si dělají selfíčka a skupinovky "já a hora", "my a sníh", a ti nejodvážnější se pouští do něčeho, co bych nazval Ski Experience. Lyžařem na zkoušku.

Představte si těch pár místních, kteří horské středisko v zimě opravdu využívají, a umějí lyžovat. Mají tak v Indii jedinečnou kvalifikaci, a neváhají ji využít. Turisti si je najímají, ale opravdu jsem neměl tu drzost zjišťovat, kolik taková sranda stojí. Nikoliv jako instruktory, jako je tomu v podobně vysokých, ovšem civilizovanějších Alpách. Místní se prostě postaví, ve svých přepychových gumácích, na lyže za lyžaře, pevně ho obejmou kolem pasu, a plně se oddají schopnostem daného místního borce. Je jen na něm, zda zvolí - na sjezdových lyžích - klasický běžkařský styl, a rychlostí splašené želvy se, krok sun krok, pustí po vrstevnici, nebo se pustí do něčeho odvážnějšího, co by vzdáleně mohlo připomínat sjezd z velmi pozvolného kopce, který známe z našich socialistických sídlišť.

Rád bych se pustil trochu dál od lanovky, ale nemáme na to boty, a gumové holínky by nám zřejmě nepomohly. Děláme pár fotek a postupně se lanovkami přesouváme zpět do civilizace, ke golfovému hřišti u spodní stanice lanovky a kolem něj k našemu vozu, a dál do nížiny, do Šrínagaru. Viděli jsme dost. Lyžování - zejména takhle v květnu - je v Indii podobný zážitek, jako lyžování uprostřed dubajského pískoviště. Ale o tom zase třeba někdy příště.