Poslední pandy v Číně aneb jak nás odřízly letní povodně

Po návštěvě u pand velkých v ZOO v mexickém hlavním městě jsme měli jasno: do plánů naší chystané cesty po Číně přidáme návštěvu oblasti, kde panda velká žije, posledních míst na světě, kde toto vysloveně roztomilé zvíře žije ve svém přirozeném prostředí. V létě 2013 jsme tedy, s pomocí ruských letadel v tradičních barvách, tj. se srpem a kladivem na trupu, přes Moskvu přistáli v Pekingu.

V Chengdu mají pandy všech velikostíAleš Gill

Velká čínská zeď, smog, olympijský komplex, terakotová armáda, to všechno stojí za vidění, ale o tom snad jindy. Vzdálenosti se v Číně zkracují - dálnice se staví překotným tempem, z vlaku vidíte jeřáby, mosty, tunely, rychlosti stoupají, přesto jsou stále v Číně místa, kam se dá dostat jen komplikovaně. Informací o jízdních řádech autobusů, pokud nemáte znalosti čínštiny, mnoho nenajdete. Vygooglovat tak spojení z města Xian do oblasti Jiuzhaigou není nemožné, ale informace se většinou opírá o příspěvky předchozích cestovatelů na různých anglicky psaných fórech. Nejkratší cesta, pokud by všechno správně navazovalo, by nám tak trvala 24 hodin - noc ve vlaku a další den v autobusu. Rozhodli jsme se tedy letět.

Samotný let byl zážitek, už vlastně cesta na letiště stála za to. Náš taxikář si to metelil, přestože byla tma a malý provoz, směrem k letišti tak rychle, že jsme měli seriózně strach. Jednou jsme se málem srazili s jiným autem, trocha troubení, málem jsme srazili chodce. Ale nakonec vše dobře dopadlo.

Už z paluby letadla bylo jasné, že stavět letiště v terénu tří až čtyřtisícových hor muselo být přinejmenším obtížné. Letiště u města Songpan, pojmenované po přilehlých národních parcích Jiuzhai-Huanglong Airport, totiž leží v nadmořské výšce 3448 metrů nad mořem, což ho řadí na desátou příčku mezi nejvýše položenými letišti světa. Nadmořská výška doslova bere dech.

Kvůli komplikované poloze je taky letiště postaveno nikoliv pod horami (jako např. letiště v Popradu), ale na úrovni jejich vrcholků, na nevelké náhorní plošině. Skutečně zajímavé místo. Vystoupíte z letadla, a nejednou žádné hory nevidíte. Jak již název letiště naznačuje, obsluhuje dva národní parky, a pak také dvě nedaleká města - bližší Songpan (pár desítek kilometrů), a odlehlejší Jiuzhaigou, cca 100 kilometrů vzdálené. Pokud bych se vrátil k příměru s Popradem, je to něco jako pojmenovat popradské letiště "Žilina-Prešov Airport".

Ale abych se vrátil k tématu. Tyto hory v provincii Sečuán nedaleko hranic s Tibetem jsou domovem posledních pand velkých na světě, které ještě žijí v přirozeném prostředí. Po přesunu do "vesnice střediskové", Jiuzhaigou Kou, což je od letiště cca 80 kilometrů vzdálená osada při vstupu do národního parku Jiuzhaigou, o kterém bude příští článek, jsme rychle našli hotel (mimochodem jeden z nejlepších v poměru cena/výkon - pokoj za cca 300 Kč/noc, velmi slušný, dokonce s počítačem na pokoji!

V parku samotném, a v přilehlých horách, by podle infocentra mělo žít posledních cca sedm set pand. Zvíře, které je přímo symbolem ohrožených zvířat, je opravdu na prahu vyhubení. Čínská vláda, ať si o ní myslíme cokoliv, si je dobře tohoto faktu vědoma a opravdu to vypadá, že se snaží zkázu zvrátit. Nejen díky pandám, ale také kvůli nim, je celá oblast vyhledávaným cílem zejména Čínských turistů. Evropanů/Američanů jsme viděli opravdu poskrovnu.

Na základě map výskytu pand a jejich počtu nám začalo být jasné, že vidět pandu v přírodě je téměř nemožné. Co čert nechtěl, náš pobyt se díky povodním (možná si na ně vzpomínáte, prý o nich informovaly i naše televize), protáhl z původních dvou dní v této oblasti na čtyři. Nakonec jsem tomu rád. Měli jsme alespoň možnost si prochodit národní park a přilehlé hory. Ušli jsme dobrých padesát kilometrů. Řeknete si - kapka v moři, a je tomu tak. Pandy jsme sice neviděli, ale měli jsme dobrý pocit, že jsme udělali maximum.

Povodně se nás sice nedotkly přímo, v podstatě téměř nepršelo, ale z hor jsme se museli nějak dostat. Původně plánovaný autobus do Chengdu nejezdil. Autobusy v podstatě nejezdily nikam. Řeky v nížinách byly rozvodněné, mosty zaplavené nebo s narušenou statikou. Taxikáři jet taky nechtěli, ikdyž jsme byli ochotni nabídnout poměrné vysokou částku. Sečuánské hory se proměnily v ostrov. Našel se jenom jeden mladík, který se slovy "nějak to dopadne" (překládala nám recepční hotelu) tvrdil, že to nějak projede. Starým Peugeotem. Ne, díky, už jsme se rozhodli.

Jediná spojnice se světem je tedy naše staré známe letiště Jiuzhai-Huanglong. Okamžitě, jakmile jsme se o problému dověděli (a zavrhli všechny pozemní možnosti) jsme usedli k počítači a jali se kupovat letenky. Jenže - letenky na vnitrostátní lety v Číně koupit přes Pelikána nebo Letušku prostě není snadné. Není to nemožné, jenom rychlost nečínských webů za velkým čínským firewallem se rovná devadesátým letům u nás. Prostě za trest. Nezbylo než oslovit spřátelené letecké nadšence, kteří pomohli najít trasu pryč, a poradili čínský server, přes který se dá nakupovat v angličtině a zahraniční kartou. Chceme do Chengdu, ale evidentně nejsme první se stejným plánem, a tak je tahle linka šíleně přestřelená. Zpět do Xianu, to bychom si moc nepomohli a nabourali náš další plán. Chongqing - poměrně neznámé městečko uprostřed Číny (nějakých 10 miliónů obyvatel), je s Chengdu spojeno rychlovlakem, a dá se tam doletět za rozumnou cenu. Bereme.

Čtyři dny v nádherných horách uplynuly jako voda, pandu jsme, jak jsem už psal, neviděli ani jednu, ale není všem dnům konec. Odlétáme do Chongqingu, kde přesedáme na rychlovlak, a posledních 450 kilometrů přejíždíme vlakem.

Další den ráno nás čeká výlet do Pandí rezervace. Myslím, že je v Číně ještě jedna nebo dvě menší, ale tahle je rozhodně nejznámější a největší. Odsud pochází většina pand, které se nacházejí v evropských a amerických zahradách. V podstatě se jedná taky o ZOO, jenom tady mají místo tygrů, slonů a medvědů... pandy. Pandy velké a pandy červené. Sem tam nějaká voliéra s ptáky, ale hlavně pandy. Nejdřív jsme měli trochu strach, žádné jsme nemohli najít. Pak se ale situace zlepšila, a díky včasnému příchodu jsme je měli jenom pro sebe. Za skly nebo příkopy, ale téměr na dosah. Mají tady chovné stanice, školky, inkubátory, nemocnici, různé výběhy společné i samotky, všechno pro to, aby se pandám dobře dařilo.

Za tučný peníz (řádově tisíce korun) se můžete s pandou vyfotit (bez plotů), a za ještě tučnější dostanete fotku s pandím mládětem v náručí. Trošku moc komerční, nic pro nás, ale jsme ochotni to pochopit - peníze jdou na dobrou věc. Záchrana symbolu organizací pro ochranu zvířat musí být sama zachráněna.

Pokud máte možnost vydat se do některé z evropských ZOO (které krásně ve svém článku popsal Martin Čermák), ve které pandy velké mají, nebo přímo do Číny, udělejte to. Vemte svoje děti. Vidět pandy velké byl asi nejlepší zážitek z celé Číny, nejenom pro mě, ale i pro ostatní tři členy naší výpravy. Větší, než Velká čínská zeď. Větší, než přehrada Tři soutěsky. Neváhejte. Chci být optimistou, ale jestli se další generaci ještě poštěstí vidět tyhle nádherné tvory, je ve hvězdách.