Lesk a bída města Lvova

Často říkám, že Lvov je nejkrásnější polské město. Jenom tak trochu zůstalo, po všech těch válkách a děleních Polska, v Sovětském Svazu, na dnešní Ukrajině. Po dvou letech jsme se tam rozhodli, opět na Nový rok, vrátit.

Téměř před třemi lety jsem, po návštěvě velikonočního Lvova, sepsal krátký článek: Lvov - neobjevený ráj evropských turistů. Předpokládal jsem, že ho stihne stejný osud, jako všechny ostatní články, protože nic není staršího, než včerejší noviny. Nicméně, z nějakého důvodu právě tento článek neupadl v zapomnění, a dodnes si zachovává čtenost. Proto jsem se rozhodl pro jeho pokračování.

Nebudu se zabývat památkami, jde mi spíš o několik praktických rad a postřehů z posledních dvou cest, tj. přelomů let 2015/16 a 2017/18.

Obě zimy vypadaly ve Lvově naprosto odlišně. Před dvěma lety nebyl sníh, ale město bylo pokryté ledem a dusil ho silný mráz. Chodili jsme od kavárny ke kavárně a často rozmrzali nad šálkem čaje. Letos byla situace jiná, kromě jednoho dne, kdy ráno napadl sníh, a pak postupně odtával, bylo pořád nad nulou a sněhem jsme se nebrodili, ani neklouzali a nepadali v zamrzlých ulicích.

Silvestrovské oslavy ve městě jsou bujaré, vánoční trhy fungují na plné obrátky, ale po půlnoci se moc nestřílí. Lidí v centru jsou mraky, ale hlavně místních a Poláků, zaslechli jsme jednou nebo dvakrát češtinu a slovenštinu, několikrát i angličtinu, ale velký zájem západních turistů se nekoná.

Ukrajinská hřivna se dál propadá, ale subjektivně jsme za poslední dva roky pocítili spíše zdražení. Pro našince je stále levně, trdelník na náměstí za 35 korun, ale už není tak levně, jak bývalo. Nebo spíše v centru pochopili, že si mohou za své služby účtovat více, než někde na periferii, kam turista nemá šanci dorazit. Místním ale není co závidět. Podle inzerátů v západních řetězcích rychlého občerstvení se mzda, na kterou lákají zřejmě studenty a jiné mladší ročníky, pohybuje na úrovni 5000 Kč čistého. Nedostatek financí se odráží téměř na všem - tramvajové tratě jsou ve špatném stavu, fasády domů, zejména mimo centrum, často chátrají. Šikovní lidi odcházejí na západ za lepším, mladí muži nezřídka na východ do války-neválky s Ruskem. A město stagnuje.

Naším lvovským hlavním cílem se staly únikové hry. Před dvěma lety jsme hráli čtyři, letos jsme měli v plánu stejný počet, ale nakonec jsme jich stihli hned šest. I tady se ceny zvýšily, ale pořád jsme na polovině oproti Praze. Jasně, všechno prodraží samotná cesta a nevyplatí se to... Celkem mile překvapí, že obsluha místností je schopná, byť ne na nějak vysoké komunikovat v angličtině. My Slovani si ještě poradíme, ale kdyby se sem vydal třeba Maďar nebo Němec ruštinou nepolíbený, anglicky se domluví. Bereme to jako výzvu, hrát hry v češtině by bylo moc jednoduché ;-), přidáváme si ke hře úroveň nejistoty, jestli se třeba nějaká nápověda neztratila v překladu.

Jak tedy do Lvova? Napříště možná vyzkoušíme leteckou dopravu, proslýchá se něco o lince Brno-Lvov. Uvidíme, jaká bude cenová politika. Prozatím existuje několik vlakových a autobusových spojení, my jsme ale při všech cestách volili auto. D1 je v zimě průjezdná, takže Praha, Brno, Ostrava, Katovice, Krakov a Tarnov, kde přespáváme, a na hranice jsou to pak už jen dvě hodinky. Za poslední dva roky Poláci dostavěli dálnici až na hraniční přechod, a kromě krátkého úseku z Katovic do Krakova (20 zlotých) se - minimálně zatím - nikde nic neplatí, i když dálnice na výběr mýta připravená je.

Po dálnici nejezdíme až na hranice (hraniční přechod Krakovec), ale sjíždíme na vedlejší "nedálniční" přechod Medyka/Šehyni, kde je parkoviště, a tam necháváme auto (10 zlotých na den). Přechod hranice obvykle trvá pěšky kolem půl hodinky směrem na Ukrajinu, hodinu směrem zpět. Letos se zadařilo, přecházeli jsme hned prvního ráno. A naprosto bez čekání. Při cestě z Ukrajiny je třeba dávat pozor na celní limity, Poláci jsou poměrně přísní. Autem dál nejezdíme jednak kvůli pojištění, a pak taky přejezd přechodu autem trvá obvykle hodiny.

Za přechodem čekají taxikáři, chtěli 100 zlotých, což nám přišlo dost, tak jsme jeli autobusem. Máme oba směry vyzkoušené autem i autobusem. Souboj nemá jasného vítěze. Ve čtyřech lidech je asi lepší auto (taxi, Uber, místní člověk), autobus může být dost nacpaný, špatně vytápěný, a jede dvě hodiny, zatímco auto jenom jednu. Autobus vyjde na cca 40 Kč, taxi na 600, ale autobus nás nečekaně vyhodil na okraji města, a zbytek jsme stejně, za 120 Kč, dojížděli taxíkem. Obvykle autobus jezdí až na vlakové nádraží. Po městě pak jezdí taxíky za cca 80 Kč (je celkem jedno, odkud a kam), s Uberem se můžete dostat i na půlku na stejných trasách. MHD je výrazně levnější (jedna jízda za dvě padesát), ale může se vám stát, že nějaká linka třeba nejezdí vůbec, jede jinudy, nebo dlouho čekáte. Mapy tramvajové sítě existují, u autobusů a maršrutek je to složitější a proto volíme raději jistější tramvaje.

Možnosti ubytování ve městě jsou velké, ale pokud se - jako na Nový rok - ve městě sejde turistů opravdu hodně, volných postelí rychle ubývá, a je třeba řešit ubytování s velkým předstihem. A možná si i pár dní před odjezdem přímo s hotelem ověřit, zda je vše v pořádku. Ať neskončíte, jako my, na internetu v mekáči sháněním ubytování na poslední chvíli.

Většina z nás měla letos možnost poprvé oslavit příchod nového roku v jiném časovém pásmu, tj. měli jsme rok 2018 a mohli volat domů, do minulosti, do roku 2017, kde již měli bublinky připravené, ale na otevření lahve se teprve chystali. Zajímavý zážitek.

Uvidíme, co dál. Lvov určitě stojí za návštěvu, ale táhne nás to dále. Jinam na Ukrajinu, případně do běloruského pohraničí, kde Lukašenko lehce uvolňuje opratě postsovětské uzavřenosti - do Brestu, nebo Hrodna.

Foto: Wikipedia