Las Vegas východu a zběsilé křižovatky

New Jersey Devils, letiště v Newarku... a tím jsem s New Jersey skončil. Nikdy jsem tam neviděl nic víc, přitom Jersey je stát snadno dostupný a je tam několik zajímavostí a zajímavých míst, která stojí za to vidět. Takže letos...

Spali jsme v New Jersey, v městečku Fords - a to jenom proto, abychom ušetřili za ubytování, které je v New Yorku drahé. Po výletu k Soše Svobody se vracíme do Jersey a pokračujeme zajímavou dálnicí Garden State Parkway (Garden State je přezdívka New Jersey). Dálnice je sice placená, ale zase na poměry USA celkem kvalitní. Od hranice New Yorku vede šest pruhů v každém směru, ale silnice se postupně zužuje až na pouhé tři jízdní pásy, za Atlantic City už jen nudné dva v každém směru.

Tam my už ale odbočujeme, chceme vidět Atlantic City, Las Vegas východu, na vlastní oči - dosud jsme ho znali jenom z amerických seriálů. Na první pohled - bída. Oproti Las Vegas, které i ve dne žije, všude se něco děje, všude jsou reklamy na různé show, neony a světla, připomíná pobřežní promenáda spíše letoviska u Baltu. Jeden pás hotelů a casin, ze kterých město žilo, možná stále žije, a které městu přinesly slávu, a jinak nic. Velká parkoviště jsou opuštěná, nikdo nevybírá parkovné a ani tak tady nikdo neparkuje. 

Jistě, možná v noci nebo o víkendu by tady byl větší frmol, ale město za letního odpoledne za příznivého počasí, s kilometry pláží, jsme si představovali jinak. Podél prázdných pláží jsou atrakce v americkém stylu, trošku to tady připomíná spíš nějaký retro zábavní park. Ruské kolo je zavřené - jezdí možná večer každý druhý čtvrtek v měsíci. Síť ulic s povědomými jmény (Atlantic City je předobrazem nejslavnější verze hry Monopoly) je úplně mrtvá, ulicemi se prohánějí větrem rozfoukaná zrnka písku z pláží, a aut je tady málo. Zvláštní pocit, naprosto netypický pro americká města, která žijí v jakoukoliv denní dobu čilým ruchem.

Není co řešit, procházka hezká, ale tak nějak... raději pojedeme dál, kolmo na oceán, po hlavní okresce směr Wilmington. A tím se dostáváme k další místní zajímavosti, a tou je tankování. Co se na tom dá vymyslet? Přijedu k benzínce, natankuju, zaplatím, jedu dál. Jak už víme, v USA je vše jinak, tam se nejdřív přijede, zaplatí, až pak natankuje... možná se pak dojde na kasu pro drobné a jede se dál. No ale to by nebylo New Jersey - poslední z padesáti amerických států, kde máte jako klient čerpací stanice zakázáno sahat na tu magickou hadici, kterou vám do žilního řečiště auta proudí drahocenný benzín. A tak vám tankuje obsluha stanice.

Naposledy před dvěma lety se ke zrušení této zvláštní "tradice" uchýlil Oregon. A setkal se s vlnou nevole místních, kteří třeba nikdy sami netankovali, báli se toho, nebo jim prostě přišlo zvláštní, že by najednou tuto vysoce kvalifikovanou činnost měli provádět sami bez předchozího proškolení. Magazín Forbes tehdy otiskl:

Možná by byla škoda, kdyby šlo New Jersey podobnou cestou. Je to tradice, dnes už unikátní v rámci USA, a třeba se jednou zapíše na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Jako verbuňk. Dost bylo sarkasmu, jedeme dál.

Projel jsem autem desítky evropských zemí, řídil jsem mnohokrát v Asii, Africe, Severní a Jižní Americe a myslel jsem si, že mě nemůže na silnici nic moc překvapit. Pak jsem ale přijel do New Jersey, kde má silniční infrastruktura ještě mnohem zajímavější specialitu, tzv. jughandle (ucho džbánu) křižovatky.

Hm... jak to vysvětlit. Představte si křižovatku dvou silnic. Jeden pruh doleva, jeden rovně, jeden doprava. Odbočování doleva všechno strašně zdržuje, propustnost křižovatky jde do háje a ještě je to náchylné na nějakou tu nehodu s čelním střetem. V Jersey přišli se zajímavým nápadem v několika verzích, říkejme jim třeba A a B.

Varianta A: Abyste mohli odbočit doleva, musíte před křižovatkou odbočit doprava, přijet na kolmou silnici, najet na ni (doleva) a přijet na původně plánovanou křižovatku zprava. Pak jenom počkáte na zelenou a pojedete rovně. To je ještě relativně OK, podobně jsou řešené levné odbočky doleva na rádoby dálnicích východního střihu používaných třeba na Ukrajině, podobně je řešená jedna odbočka doleva pro nákladní auta třeba i u nás v Karviné - odbočovací pruh doleva tam není, bylo by nebezpečné aby kamión stál v levém pruhu a pak se pomalu rozjížděl přes protisměr...

Varianta B je o dost větší maso. Představte si mimoúrovňovou křižovatku, dlouhou rampou sjedete doprava dolů na odbočku, podjedete původní silnici, hotovo, tohle jsem přece dělal už tisíckrát. Třeba jako tady:

Jasné jako facka, navigace si s tím poradí, na mapě to vypadá jasně. Ale co v reálu? V reálu to vypadá úplně jinak. Křižovatka je totiž všechno, jen ne mimoúrovňová. Jedete z jihu. Doleva nemůžete, odbočovací pruh tady není. Musíte tedy přejet rovně, čekáte na zelenou, projedete, odbočíte doprava, a obloukem (oním "uchem džbánu") pak dojedete zpět na tutéž křižovatku. A čekáte zase na zelenou. A pak projedete rovně.

Něco takového nás v autoškole neučili. Je to minimálně zvláštní přístup k řešení křižovatky. No zvládli jsme to (dvakrát) a pomalu míříme k hranici s Delaware, což je stát, který byste měli navštívit, pokud si potřebujete, jako já, ve Státech koupit něco dražšího - neplatí se tady totiž "sales tax", což je něco jako naše DPH.