Kontrolní kontrola kontroly - část 2/2

Po tom, co jsme úspěšně neodletěli z Bamaka do Evropy (viz část 1/2), čekáme na letišti a vůbec netušíme, co bude dál. Chceme se hlavně vyspat. Všichni z letiště jsou pryč a my čekáme, až nám zřízenec pomůže sehnat odvoz.

Autobus nejede, tak čekáme. Rozhodli jsme se nechat za sebou lepší Afriku, a tak otáčíme lavičku tak, aby plnila svůj účel, tj. opěradlem k plotu. Rozkaz zněl jasně - dejte lavičku k plotu - a tak ji tam před lety umístili. Opěradlem do prostoru.

Nakonec nás uniformovaný zřízenec strčí někomu do třídvéřového auta, kam se úspěšně naskládáme a jedeme na hotel Olympe. Pomalu začíná ranní špička. V hotelu Olympe jsme po sedmé.

Je to celkem oáza uprostřed takového lepšího slumu. Bezpečnostní bariéry, slalom na příjezdové cestě. Po vstupu do hotelu padáme pod náporem klimatizace na kožené gauče. Jsou tady kolegové z další posádky, Poláci, dostali každý pokoj a čekají na snídani. Jdu na recepci. Volné pokoje zatím nejsou, ale dostanete snídani. Poláci nabízí, že se scuknou po dvou a alespoň jeden pokoj nám uvolní, najedou se ale objeví čtyři volné pokoje. Nechápeme, jak můžou v průběhu pěti minut pokoje nebýt a být současně, ale je to jedno. Házíme si tam věci, resp. to málo, co máme. Zavazadla nám nevydali. Tomáš má téměř vybitý tablet. Nic víc. Míra na tom není o moc líp. Já s Alešem máme alespoň nabíječky na telefon. Základní chyba, kdo to čtete, poučte se - nemáme náhradní prádlo. Nemáme zubní pastu a kartáček. 

Voláme na čísla, která jsme dostali od TAPu. Nula, buď neslyší, nebo nechce, nebo nerozumí, nebo neví, a tak jdeme na snídani. Žádná extrovka, žádný výběr. Jezte. Ale dobrý. Jdeme na pokoj znovu volat do TAPu. Konečně jsem rozchodil wifi, hledám číslo na TAP do Lisabonu. Volám. Poprvé v životě (když nepočítám místní hovory před snídaní) volám z hotelového telefonu. 21 minut. Měl jsem neuvěřitelné štěstí, narazil jsem na týpka, který a) chápe naši situaci, b) umí dobře anglicky a je mu rozumět, c) chce nám pomoci. Postupně diktuju čísla letenek, co s nima chceme udělat (posunout o 24 hodin), a dokonce nemá problém s tím nás přehodit z Mnichova na Vídeň. Tam je přece jenom víc spojů do Brna, Prahy a pro Budějovičáky i Lince s návaznou koňkou.

Koukáme na letenky v mailu a všechno sedí s tím, na čem jsme se domluvili s Lisabonem. Rozprcháváme se do ostatních pokojů, a máme tři hodiny každý po svém. Ikdyž předpokládám, že všichni to měli stejně. Sprcha a spát. Jenom já jsem si ještě zaskočil do slumu, přes lehký odpor ochranky hotelu, a v podstatě nelegálně, protože Mali už jsme oficiálně opustili, koupit zubní pastu. Už se hnusím sám sobě. Kartáčky na pokoji byly, ale čínská pasta byla zatvrdlá jako vteřinové lepidlo z roku 2000. Cesta mi ubrala 15 minut spánku, ale je mi líp. Jdu spát. 

Kolem poledne telefon. Recepce: "Lunch sir!. OK. Jdeme na oběd. Kuře, brambory, rýže, cosi, zelenina, cola. Spát. Telefon. Večeře. Už ani nevím. Prostě jídlo. U recepce je cedule, že zajatci této africké zlaté klece letící do Lisabonu o den později se mají ve 20:00 seřadit před hotelem k převozu do jiného zařízení (tedy snad na letiště). Balíme (tedy v podstatě nebalíme, protože nemáme co), zaplňujeme poslední čtyři místa v minibusu, a vracíme se na letiště.

Jdeme do venkovní kanceláře aerolinek informovat se, co pro nás vlastně udělali. Nic neví, máme počkat. Nevíme na co, a tak jdeme přes kontroly 1-3 viz minulý článek a čekáme na otevření check-inu. Stejně jako včera. Kontrola 4 a 5. Máme letenky, tedy palubní vstupenky alias palubáky. Hlášení z rozhlasu, že cestující včerejšího letu TAPu se mají dostavit do kanceláře TAPu. Asi jako že máme roztrhat palubáky, jít si vystát nějakou frontu, a dát si repete 1-5. Not really...

Kontrola 6 se od naší poslední návštěvy, tj. včerejška, modernizovala. Afrika se posouvá do 21. století každým dnem. Berou otisky prstů a fotku. Nic z toho tady včera nebylo. Místa na focení je ale tak málo, že si při něm musíme sundat ze zad batoh. Navíc je kamera tak nízko, že musíme jít do podřepu. Pecka.

Stala se nějaká procesní chyba, nebo zase modernizace, kontroly 7 a 8 byly sloučeny. A nebo si sedmička odskočila. Nevěřím, že by takto benevolentně měnili pravidla k vyššímu komfortu cestujících.

Kontroly 9 a 10, tj. rentgen a ruční rozborka-sborka zavazadel. Už nám není co vyhodit, leda snad tu zubní pastu. Procházíme bez úhony.

V odletové hale je zbytek posádek. Ti, co neodletěli včera jako my, a ti, co letí až dnes. Většinou nechápou, co tady chceme, kde jsme se tady (zase) vzali. Slováci Feldaři, Slováci Subaristi, Slovinci s modrou dodávkou "Drobižkem", Poláci s hasičským jeepem (tedy všichni už bez aut). Vykládáme několika jazyky v podstatě obsah minulého článku. Jsme čistí, ale ve špinavých hadrech. Sice jsme přes den spali, ale je zase po půlnoci. Jsme unavení. Naakumulovaná únava. Další tři dny budu dospávat každý den desetihodinovku. A letadlo z Lisabonu má zase zpoždění. Asi půl hodiny. Na přestup máme hodinu. Tak to bude sprint… Boarding začíná dřív, než začnou vystupovat první cestující z Lisabonu. Kontroly 11-13.

Nastupujeme do Airbusu 321, který by teoreticky měl pobrat dnešní a včerejší pasažéry. "Vitamuš cestuš směruš lisabuš". "Soráčuš spožděňuš. Safety demo, odlet. Chrrrr. Jídlo... Chrrr. Vůbec nevím, co jsme jedli. Pili. Nic. Asi mi to bylo šumák. Pokud jsem nespal, hypnotizoval jsem hodiny, a u toho usínal. Přistáváme. 40 minut do odletu. Taxi, otevřít dveře, ulička smrti, bágl hlava nehlava, výstup, schody, autobus. Odjezd. 30 minut. Jedem dlouho. Příjezd busu. 26 minut. Poslední zbytky sil nám kolují v žilách. Máme šanci stihnout přestup!?

Úprk. Běžíme, řveme u toho "Vienna" a letištní pohůnci ukazují směr vysílačkama. Po třech týdnech v autě neumíme běhat. OK, je fér říct, že prostě neumíme běhat nikdy. Chodby jsou nekonečné. 20 minut. Před deseti oficiálně zavřela naše brána.

Imigrační automat na vstupu do Schengenu. Každá vteřina, kdy se automat rozhoduje, jestli se můj ksicht shoduje s pasem, je dlouhá. Nejrychlejší security v životě. George Cloony ve filmu "Up In The Air" (česky: "Lítám v tom") byl hlemýžď. 22 minuty. Sprint, Klus, Cval, Běh. Dušnost. Rychlochůze. 18 minut. Gate. Nejsme tam sami. Řeší ještě kohosi. Oni můžou. My ne. Čekáme. Kamsi volají. "Pasažeruš pozďuš přestupuš afrikuš." Tisknou nové boarding pasy. 15 minut do odletu. Huruš. Tedy Hurá!

Jdeme dolů po schodech. Autobus. Nevraživé pohledy budoucích spolucestujících. Chápu. Na jejich místě bych mě taky zabil. Narvaný autobus. Očividně druhý. Zas to bude nacpané. Jedeme, přilepení na dveřích, tak i první v letadle. PRVNÍ V LETADLE. Tohle nebyl druhý autobus. Byl první. A poslední. Sedáme na svá místa, a pak se upgradujeme každý na svou trojku. Alespoň myslím. Přes nevraživý pohled letušky volám do Valmezu odvoz. Mozek, moje černá skříňka, vypovídá službu. Letíme. Někam. Je to jedno. Do civilizace. Snídaně. Něco. Je jedno co, ale na evropské vnitroschengenské poměry nadstandard.

Ve Vídni nás nečeká žádné překvapení. Bágly nepřijely, ale to se dalo čekat. Jdeme na ztracená zavazadla, vypisujeme formuláře. Nemáme s tím zkušenosti, jsme ve ztrátě zavazadel oba prvničky, ale jsme ve Vídni, a tak tady všechno šlape. Roman přijel, máme odvoz, nemusíme na nic čekat a přestupovat. Sice jsme ho volali hlavně kvůli těm čtyřem bágliskům, ale i tak dobré.

Teprve při pohledu z vlaku (obrázek níže) mi to dochází: Jsme doma!