Kišiněv - metropole na okraji zájmu turistů

Asi neexistuje evropské hlavní město, nad kterým by turisti ohrnovali pomyslný nos více, než nad Kišiněvem. Snad možná Podgorica. Je to daleko, nic moc tam nelítá, nic moc tam není, nikdo tam nejezdí. Tak proč já? Právě proto.

S Moldávií mám nepěknou zkušenost z roku 2007. Jeli jsme takhle z Oděsy, bez navigace, jen s pomocí autoatlasu Ukrajiny v ruštině, a chtěli jsme do Rumunska. Ukrajinská strana přechodu byla relativně brnkačka, a za zatáčkou na nás, místo očekávané rumunské, čekala moldavská vlajka. Ukázalo se, že přechod mezi Ukrajinou a Rumunskem zanesený v autoatlase, na samém okraji dunajské delty, neexistuje, resp. není to přechod Reni (UA) - Galati (RO), ale dva přechody: Reni (UA) - Giurgiulesti (MD) a po dvou kilometrech Giurgiulesti (MD) - Galati (RO). Anabáze překonání těchto dvou přechodů nám zabrala skoro celý den, a na všimném a úplatcích nás připravila i na tehdejší studentské časy o dost peněz. Zařekl jsem se, že do Moldávie už nepojedu.

Nikdy neříkej nikdy. Po deseti letech si to přes Maďarsko a Rumunsko míříme do příhraničního města Jasy, kde necháváme - na "bezpečné" půdě EU - auto, a dále pokračujeme přes hraniční přechod autobusem do Kišiněva. Kišiněv není náš hlavní cíl, cílem cesty je Tiraspol, metropole Podněstří, o které jsem psal článek nedávno. Ale poslouží nám jako základna, útočiště, a tak není důvod se tady trochu neporozhlédnout.

Při plánování nás zaujala maticová struktura ulic v centru, na to nejsme z Evropy příliš zvyklí. V té se schovává autobusové nádraží, několik parků, náměstí, žádná vyložená pecka, která by sem turisty nalákala tady ale není. Je tu ale levně - možná o něco dráž, než na Ukrajině, ale jízdenka na trolejbus stojí pětikorunu, velký kvas na místním trhu podobně, a pak tady mají pár atrakcí, které chceme vyzkoušet, protože u nás se za podobné srandy platí poměrně dost. První jsou motokáry na prostranství před hotelem Cosmos - jedné dominant města a zvažované variantě pro ubytování. Motokáry jsou fajn, ale chtělo by to posilovač. Bolí nás ruce - nezvyk.

Další zajímavostí, na kterou jsme narazili, je půjčovna segwayů. Žádné organizované turistické výlety, prostě zaplať asi 60 korun, a tady máš na čtvrthodinu segway, jezdi si po parku. A tak jsme jezdili. Zajímavá zkušenost, něco jako segway na zkoušku jsem u nás nikdy neviděl, jedinečná šance poznat něco nového.

Pokud znáte fotky z oblasti Černobylu, asi jste už někdy viděli místní opuštěné ruské kolo, jak si reziví na prostranství za pripjaťským kulturním domem, a vyzařuje ještě i dnes solidní dávky radiace. Tak přesně tohle kolo jsme našli v Kišiněvě. Sovětský bratr, přesná kopie, jen o něco lépe udržovaná a o pár nátěrů lépe vypadající. A nedalo nám to, byť lístek stál nekřesťanských 25 korun za jednu otáčku, museli jsme vyzkoušet, jak by to v Pripjati jezdilo, kdyby nedošlo k černobylské havárii.

Nedaleko místního "zábavního parku", který se stejně, jako ten pripjaťský, zasekl v osmdesátých letech, je jeden z největších městských parků. Tam nacházíme další atrakci, kterou bychom asi jinde nezaplatili - zip-line neboli česky lanový skluz, po které se asi za stovku (korun, jinde ve světě zaplatíte i stejnou částku v dolarech) na kladce spouštíme z kopce lesem a přes jedno z jezer. Pod námi se prohánějí šlapadla ve tvaru sportovních aut Made in Poland. Lehce infantilní zábava, no atrakce zase za pár korun, a tak si jdeme trochu zablbnout.

Jak mi na Ukrajině a v Pobaltí nechutnal kvas a Rusku jsem ho raději už ani nezkoušel, tady jsem se nechal ukecat a dobrý. Taková sovětská náhražka coly. Nejlepší bylo ale jídlo. Byť ne úplně typicky místní. Natrefili jsme na "americký steakhouse", kde se za málo peněz (na naše poměry, na místní zřejmě hodně draze) vařilo. Steaky luxusní, saláty luxusní, pivo výborné, a ten účet nakonec taky nebyl úplně k zahození.

Spíme v hotelu Kišiněv a jestli jste někdy viděli hotel nebo pokoj s přídomkem "Soviet style", tak tohle je naprosto přesné. Nábytek po babičce, starý koberec, na tom všem větrák, osmdesátka postel, televize s dálkovým ovládáním (pokrok nezastavíš), klimatizace otevřeným oknem, a zásuvky v naprosto nevhodných místech. Nicméně lobby hotelu vyložené mramorem, žulou a s několikajazyčně mluvícím personálem, který se nás snaží přesvědčit, že to, v čem spíme, je ten největší luxus ve městě. To, že nad prvním schodištěm už jsou zárubně a dveře do vrtule, které o pravém úhlu slyšely jenom z rozhlasu po drátě, je asi ono - ten zmiňovaný největší luxus.

Za těch pár rán a krátkých večerů, které jsme strávili mezi centrem a hotelem Kišiněv jsme pochopili, že místní specialita je zřejmě Hot Dog. Respektive Pegas Hot Dog. Nevíme, zda je to mrkev, která mu dodává ten zvláštní přídomek Pegas, každopádně právě mrkev je základ každého pořádného Hot Dogu. Nebo jste dosud jedli párky v rohlíku bez mrkve?