Když v New Yorku prší

Město, které nikdy nespí, říkali. City of Dreams, říkali. Fun City. Ale co dělat v takovém městě, když je ráno, všechno je zavřené, snídani máte za sebou, kafe nepijete, do oběda daleko, a leje jako z konve? 

Už dlouho, s předstihem několika měsíců, jsme si na osmou ranní rezervovali výlet z Manhattanu na Sochu Svobody. S velkým předstihem tedy vyrážíme z hotelu v New Jersey, přes most, kde nás vyfotí mýto bez mýtné krabičky. Nějak jsme to nedomysleli a počítali s tím, že v USA se bude dát zaplatit kartou nebo cash - na tomhle mostě se ale nedá.

Před sedmou už stíháme zaparkovat u trajektu na Staten Islandu a lodí přejíždíme na Manhattan, máme tři čtvrtě hodiny a neprší. Fajn, procházíme si pár okolních ulic, skoro až k WTC, a vracíme se do Battery Parku, k pevnůstce, kde je kasa a kde musíme proměnit naše vstupenky z internetu za opravdové lístky.

Tady ovšem přichází rozdělení naší skupiny - dva jsme na Soše už byli, tudíž znovu vydávat 30 dolarů nebo kolik ta sranda stála nemusíme, a dva se pomalu probíjejí k okénku pokladny. Začíná pršet, a to docela dost. Možná by se hodil deštník... jo tak ten ale nemáme, ani jeden.

Rozdělujeme se, všechno proběhlo dobře, kluci jdou na bezpečnostní kontrolu před vyplutím a já s bráchou... teď moc nevíme. Teda tak trochu víme, situaci jsme trochu předvídali a vedle původního plánu půjčit si městská kola a projíždět se po místních cyklostezkách kolem East River a Hudson River, jsme včera večer na Googlu hledali, co dělat.

A asi jsme nebyli sami. Do vyhledávače stačilo zadat "what to d" a automatická nápověda doplnila "what to do in New York when it rains". Neuvěřitelné. Možností je mnoho, jenže máme tři hodiny mezi osmou a jedenáctou, prší, muzea otevírají v deset, kdy už se musíme pomalu vracet k WTC, kde je sraz, no a je třeba zmínit - ještě jednou - že prší. A to dost. Město, které nikdy nespí, dopoledne neprovozuje ani divadla nebo kina, na vysedávání v kavárnách nás neužije a jediná "atrakce", která je teď otevřená, je jakýsi krytý trh. No ale vážně, dva chlapi přece nepůjdou nakupovat. Jít do Čínské čtvrti na nudle se taky moc nehodí a navíc jsme tam byli už včera. Takže...

Napadl nás bazén. Hledáme, na Manhattanu je všechno v nějakých rezidenčních komplexech nebo hotelích, a pro nerezidenty drahé. Je tady ale jeden... a je přesně v ideálním místě. Jsem v New Yorku asi po páté, ale ještě jsem nikdy nevyzkoušel lanovku z Manhattanu na Rooseveltův ostrov, a právě na něm, asi tři minuty pěšky od stanice lanovky, se bazén nachází. Slovo dalo slovo, vyrážíme podmáčeným Battery Parkem na nejbližší stanici metra.

Zelenou linkou míříme na sever, na roh Lexington a Devětapadesáté, a lanovka je odsud jen pár set metrů. Pořád ale leje a tak se každý krok zdá zbytečný, v metru jsme už skoro uschli. Místní lanovka by se možná hodila do mého článku V USA je všechno jinak, protože ač vypadá jako modernější lanovka na Ještěd, říká se jí Tramway. Ve městě kde se pro metro používá anglické slovo pro podchod, si musíme na podobné věci zvyknout.

Lanovka nás během pár minut zadarmo (v ceně lístku na metro, kterým jsme přijeli z Battery Parku) přiváží přes jedno z ramen East River na Roosevelt Island. Nezbývá než podejít prosakující Queensboro Bridge, oběhnout budovu tenisového klubu, a jsme u bazénu. Platíme pět dolarů vstupného, zdá se že na neomezenou dobu, a máme "pětadvacítku" skoro sami pro sebe - plave tady jen několik čínských důchodců. Místních, na turisty to rozhodně nevypadá - a myslím, že evropana, který místo Sochy Svobody skončí tady, paní na pokladně ještě neviděla.

Jsme v Americe, a tak pětadvacítka samozřejmě není pětadvacet metrů dlouhá, ale jenom necelých třiadvacet. Zejména proto, že neplaveme v pětadvacítce, ale v pětasedmdesátce, což je asi místní standard pro pořádání plaveckých závodů. Trošku diskutujeme, jak by asi řešili přechod na metrickou soustavu, protože překopat tisíce bazénů a protáhnout je o dva metry by bylo... dost nešikovné.

Děláme pár fotek, a po nějaké hodině a něco se pomalu odebíráme k východu, zpět do deštivého počasí, k lanovce, ulicemi k metru, kde zase trochu proschneme a když se s druhou skupinou potkáváme na pokladně nové věže WTC, už skoro neprší. 

Vracíme se trajektem k autu a přes Staten Island zpět do New Jersey. Ale o třech oříšcích, které nás v New Jersey trkly do nosu, budu psát příště.