Mám morální dilema. Chtěl bych vidět KLDR, ale zároveň se mi dost příčí podporovat stalinistický režim, který zavírá vlastní lidi do koncentráků, a drží je v takové izolaci, že nejspíš nemají ponětí o tom, jak to vypadá ve světě.
Říkám tomu kryptokapitalismus, tedy něco jako kapitalismus s lidovou tváří. A co teprve Jižní Korea? Nenáviděný nepřítel, přitom ale prakticky integrální součást území. Patníky u dálnice z Pchjongjangu na jih odpočítávají kilometry do Soulu. Oficiální zdroje udávájí rozlohu, délku pobřeží a podobné statistiky společně s jihem.
Opravdu si myslím, že běžní severokorejci netuší, že jejich jižní, kapitalistický soused, území okupované Američany, jak nejspíš slýchávají ve školách, je na tom dobře. Nebo to alespoň nesmí tušit. Koreje dělí demilitarizovaná zóna, sloužící severu k různým účelům. Není přes ni moc vidět, co se děje na jihu. Dává prostor k rušení jižního rozhlasu a televize, kdyby se někdo náhodou dostal k moderní televizi či rádiu. Viděl jsem tuto zónu "z jihu". Ani tam se nemůžete do zóny jen tak přijet podívat. Musíte si zaplatit výlet, všechno je organizované. Pokud přijedete vlastním autem, dostanete se na vyhlídky, ale ne do zóny samotné. To se tedy nepovedlo ani nám - v den našeho příjezdu byla zóna pro návštěvníky uzavřená.
Ale proč tam teda jezdit? Budeme zavření ve zlaté kleci, hotelu, ze kterého nejspíše nebudeme smět ven. Budeme převáženi autobusem, místy, které režim chce světu ukazovat, na místa, které musí každý návštěvník vidět. Budeme se klanět sochám vůdců. Nic moc představa, to musím uznat.
S nadsázkou mi to přijde podobné, jako jet do skanzenu v Rožnově. Asi bychom nechtěli spát na slamníku, stloukat máslo, orat pluhem. Stejně tak bychom nechtěli mít jeden televizní kanál, vyřizovat povolení, abychom mohli cestovat, a měnu, která nemá v zahraničí žádnou hodnotu. Ti starší mi říkají, že by tam nejeli, protože si už užili dost před rokem 1989. To chápu. Já si to ale nepamatuju, když Havel pronášel z balkónů proslovy, byl jsem s mateřskou školou na "školce v přírodě" na Slovensku. A ani to si nepamatuju. Tak alespoň na týden bych to chtěl vidět. Ikdyž to nedává žádný hlubší smysl.
Už jsem o tom dříve psal, chci si udělat vlastní názor na věci, které vidím v televizi. Proto chci jet do Palestiny, proto jsem jel do Iráku, Afghánistánu nebo Mali. Chci vidět věci perspektivou nezkreslenou médii. A věřím, že šarádu severokorejské cestovky, která nás bude vozit od propagandy k propagandě, se mi také podaří, alespoň částečně, prohlédnout. Vím, že celá návštěva je jedno velké divadlo. Ale nevěřím, že by se kvůli turistům, kterých do země přijíždí stále více, mohla země zastavit. A ze všech obyvatel udělat na týden herce. To by se pak Kimovi pouštět turisty do vlasti asi nevyplatilo.
Taky uvažuju, že bych se naučil alespoň základy korejštiny. Chápu, kvůli týdnu je to zbytečné, pracné, zabere to hromadu času... Ale nevadí. Kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem. A já jsem rád za to, že jsem se kvůli cestě do Mexika naučil obstojně španělsky. Kvůli cestě po Transsibiřské magistrále rok bifloval ruštinu. Neberu to jako vyhozené peníze, ani jako zbytečně vynaložený čas. Protože jednou se mi to může hodit. Tak, jako se mi hodí v současné práci, že jsem se v té minulé naučil polsky. Protože nikdy neříkej nikdy.
O návštěvě Severní Koreje jsem uvažoval už dlouho. Nechci tomu říkat přímo sen, protože těžko může někdo snít o návštěvě země plné koncentráků. Ale i takové sny-nesny se mají plnit. A já si chci splnit tento. A asi už letos...
Obrazové materiály: Wikipedia
