Japonským turistou v Japonsku

Japonský turista - zažité klišé. Známe je všichni: skupinky Japonců, které příliš nevyhledávají kontakt s místními, nejen pro jazykovou bariéru, ale i díky obklopení se sobě rovnými ve skupině s dobře připravenoou trasou.

X+Stát se na pár hodin Japoncem je málo. Na těch pár chvil je lepší stát se samurajem.

Jsou vybavení posledními modely fotoaparátů, a za pět dní jsou schopni projet půlku Evropy. Samozřejmě jsem na svých cestách poznal spousty individálně cestujících Japonců mluvících perfektně anglicky, kteří dlouhé měsíce putovali na vlastní pěst, ale označme je za výjimku potvrzující pravidlo - Japonce prostě podvědomě řadíme do kategorie rychlocestovatelů.

Vzhledem k tomu, že jsem svým okolím do této kategorie obvykle řazen taky, a kdo četl můj předchozí článek ví, že oprávněně - například předválečnou Sýrii jsem projel za tři dny - nemohl jsem nevyužít nabídky podívat se do Japonska na dobu ještě výrazně kratší - sedm hodin a deset minut. Přesně tolik času jsme totiž měli mezi přistáním našeho letadla a odletem letadla dalšího. Zkušenější cestovatelé zřejmě namítnou - klasický přestup, ničím výjimečný. Nicméně v případě naší skupinky nešlo o přestup - do Japonska jsme opravdu vyrazili z Evropy zcela cíleně na pouhých sedm hodin. V sedm ráno jsme tedy přistávali na tokyjském letišti Narita, a po druhé odpolední jsme již nastupovali do letadla a odlétali zpět.

Abychom zůstali věrní stereotypu japonského turisty, vybavili jsme se fotoaparáty, nulovou znalostí japonštiny, a nezbytným lokálním průvodcem - Katsumim - který se měl postarat o to, abychom z přibližně pěti hodin, na které jsme si mohli dovolit opustit letiště, účelně využili každou jednu minutu. Jestli Japonci stihnou projet starý kontinet za pět dní, nám musí stačit pět hodin. Ale hezky zpět na začátek. Plán "víkendu v Japonsku" se zvrhl z nedostatku jiných společných termínů na "úterý a středa v Japonsku", a tak v pondělí po práci vyrážíme na letiště a přelétáváme do Milána, kde spíme - někdo na letišti, někdo v hotelu - a ráno pokračujeme přes Řím do Narity, letiště a města kousek východně od Tokya, což je náš cíl. Formalit na letišti není mnoho, odbavená zavazadla přirozeně nemáme, nikdo nás nezpovídá a ani podezřele krátkou návštěvou nebudíme nežádoucí pozornost, což se občas stává a působí nepříjemné zdržení - kdo normální by totiž trávil v letadle dvanáct hodin a za chvilku se vracel.

Většinou si člověk chce po dvanáctihodinovém letu odpočinout, ideálně se vyspat. Na to nemáme čas, procházíme rychle imigrační procedurou a vybíháme před terminál, kde nás čeká Katsumi. Specializuje se na organizaci tranzitních výletů, má několik různě dlouhých tras podle délky času na přestupu mezi lety, ale takové exoty, jako jsme my, kteří za několik hodin odlétají zpět, odkud přiletěli, tady asi nemívá zrovna každý den. Nastupujeme do auta, a postupně projíždíme a procházíme zajímavosti města Narita a jeho okolí. Nikdo z naší skupiny v Japonsku ještě nebyl, nicméně několik východoasijských zemí jsme již navštívili a přesto, nebo možná právě proto, jsme uchváceni čistotou města Narita, kde se bude budeme v následujících hodinách pohybovat. Navzdory faktu, že odpadkové koše vidíme jen zřídka, čistota cest, chodníků, udržovanost zeleně, laviček kolem cest, ale i upravenost místních paneláků či rodinných domků je neskutečná.

Troufnu si říct, že jsme viděli Japonsko v té nejkoncentrovanější podobě: z auta projíždějící šinkanzen, obřad v budhistickém chrámu, viděli jsme průvod mnichů, nádhernou zahradu, byť pro zimní počasí jistě ne ve své plné kráse, viděli jsme malý, nicméně zajímavý šintoistický chrám, a dokonce si mohli vyzkoušet uniformu samurajů v japonské obdobě našich skanzenů. Bohužel nedošlo na sushi, nicméně oběd ano - stihli jsme výborné nudle v restauraci/jídelně opravdu pro místní, kde jsme působili trochu exoticky. Nemohl jsem nevyzkoušet náhodně zvolený nápoj z nepřeberné nabídky automatů, které jsou na každém rohu, a na letišti před odjezdem... jak to napsat kulantně... se osvěžit na japonském WC, které je pro Japonsko typické a jinde ho najdete jen výjimečně. Japonské WC opravdu dává nový rozměr původní zkratce Water Closet, voda je tam zásadním doplňkem a hygiena a komfort je na nejvyšším možném stupni.

Něco málo přes hodinu nám zbývá do odletu zpět do Říma, potažmo do Prahy, když Katsumi zastavil svůj prostorný vůz zpět na letišti. To nám dává sice malý, nicméně lepší než nic, prostor k nákupům suvenýrů a japonských pochoutek. Zpáteční let s Alitalií do Říma byl velmi příjemný, jídlo jedlé, hlady jsme netrpěli a o zábavu bylo také postaráno - film, dole Mongolsko, další film, Sibiř... Alitalia je pověstná svými častými chybovými tarify a toto byl jeden z nich - letenka stála přesně 101,95€. Vím, málo komu by to za takové trmácení stálo. Japonsko mě ale nikdy zvlášť nelákalo, je to na můj vkus příliš drahá země na delší pobyt, a takto byla alespoň příležitost udělat si o něm základní představu. Líbilo se nám, líbilo se a nestihli jsme sushi. Máme dobrý důvod se tam vrátit.