Cola s máslem a nejlepší botswanská zkratka

Optimální cesty občas nejsou úplně ty nejlepší nebo nejkratší. Ukazatele z Ostravy na Hradec a opačně sice vedou po cestě nejkratší (I/11), ale zdaleka ne nejrychlejší. Na jednu takovou "zkratku" jsme narazili i v Africe.

Možná vás v Praze překvapily ukazatele směr Štětín nebo Bayreuth. Ubývá jich, ale stále přežívají - nebo do nedávna přežívaly. Proč je sem někdo umístil a kudy má cesta vést se už asi nedozvíme. Dálnic přibývá a nejkratší trasa může být o hodiny delší než cesta lehkou oklikou po dálnici. A čas jsou peníze.

Pokud přijedete do Botswany autem ze sousední Namibie, je celkem pravděpodobné, že přijedete přes hraniční přechod Ngoma Bridge. Možná jste byli v Národním parku Etosha a projeli jste menší parky Capriviho pruhu - podivného pásu Namibie, který se, několik desítek kilometrů široký, táhne stovky kilometrů na východ mezi Angolou a Botswanou až ke hranicím se Zambií a Zimbabwe - k řece Zambezi.

Tedy znovu, přijíždíme Capriviho pruhem, přes městečko Divundu a město Katima Mulilo, na hraniční přechod Ngoma Bridge. Bez velké byrokracie, mezi baobaby, překračujeme hranice i řeku Kwando a přijíždíme na první křižovatku.

Kasane rovně, Maun doprava. Do Kasane je to asi osmdesát kilometrů, tam jsou (resp. v sousední Kazungule) přechody do Zambie a Zimbabwe (a tudy dál k Viktoriiným vodopádům). Do Maunu je to asi 300 kilometrů. Po krásné asfaltce - alespoň to tak ze začátku vypadá. Ale není to tak úplně pravda. Prvních čtyřicet kilometrů je asfalt. Posledních čtyřicet kilometrů je taky asfalt. Předposledních asi 60 kilometrů je špatná, prašná, ale široká cesta. Jedete třeba třicet, ale jedete. Reálný problém je ale všechno mezi tím. Sto šedesát kilometrů cesty-necesty.

Asfalt na této "silnici" B334 končí ve vesnici Kachikau. Tam je poslední šance koupit zásoby, je tam malý obchůdek. Ale raději bych nakoupil předem, v Katima Mulilo nebo v Kasane. Pokud jste dojeli až sem s náhonem na dvě kola - otočte se. Není tady sice žádná značka, která by vás varovala, ale o moc dál už se asi nedostanete. Čtyřicet kilometrů odsud začíná národní park Chobe, a cesta do Maunu vede přímo jeho středem. Pokud chcete do Maunu po asfaltce, musíte ho celý objet. A park není zrovna malý - asfaltka kolem má, z Kachikau do Maunu, přes 700 kilometrů.

Pokud ale máte "čtyřkolku", můžete pokračovat. Na konci asfaltky si udělejte pauzu, upusťte tlak v pneumatikách, a vyražte. První hodina jízdy, čtyřicet kilometrů hlubokým pískem. Nezastavujte a jeďte. Dvojka, trojka, čtyřicítka. Cesta se lehce větví, ukazatele zmizely, ale hlavní, nejširší a nejprojetější cesta je zřejmá. Problém je, že cesty vedou paralelně dvě. Řekněme východní a západní. Ta západní je lepší a pokud pojedete pořád rovně, pojedete správně. Problém je z opačné strany. Od severní brány parku Chobe je značení směr Kasane po té východní. A u té máme v navigaci poznámku "Avoid this road" - vyhněte se této cestě. A je to asi dobrý nápad. Ta západní je špatná - hodně písku, místy fakt hluboký. Ta východní je navíc málo proježděná a prý ještě horší.

Když dojedete na Ghoha Gate (severní brána parku Chobe), máte vyhráno. Tedy, zdánlivě. Čeká vás průjezdná, ale pomalá, hrbolatá, tankodromoidní cesta. A musíte zaplatit vstupné do parku. Ale máte šanci, že uvidíte zvířata, v podstatě by bylo dost divné, kdybyste nic neviděli. Zebry, žirafy, slony, pštrosy, a hodně druhů antilop. Prvních třicet kilometrů projet musíte, jiná cesta není, a přijedete do kempu Savuti. Za ním se cesta dělí, můžete jet doprava po Sand Ridge Road, nebo doleva po Marsh Road. Která cesta je lepší závisí na počasí a roční době. Jak už názvy napovídají, Sand Ridge je pískovatější, ale stabilnější. Marsh Road může být špatná, když prší, ale zase je lepší, když je delší sobu sucho.

Ptali jsme se na bráně a v Savuti, a doporučují Sand Ridge Road. Dobrá tedy. Sedmdesát kilometrů je fuška stihnout za dvě hodiny. Spíš je to na tři. Cesta je hodně vymletá, období dešťů se letos protáhlo. Kolem bývalých louží jsou vyjeté krátké objížďky, sem tam žirafa, sem tam slon. Antilop alias srnek - nespočet. Prodíráme se částí Afriky, kde žije nejvíce slonů - padesát tisíc. A sloních bobků je tady požehnaně, slonů jsme ale viděli jen sedm.

Od jižní brány, Mababe Gate, jsme čekali cestu lepší. Není. Brány parku nejsou, jako jinde, místa kudy může auto projet plotem. Park Chobe žádné ploty nemá. Zvířata si mohou chodit dovnitř a ven. A dělají to - sloni se tak můžou pohybovat i po asfaltkách mimo park. A taky na to jsou v Botswaně připravni, mají značky "pozor slon". U brány si dáváme pauzu. Oběd. Otevírám nástavbu na korbě a něco není v pořádku. Na těch neuvěřitelných kotárech si plynová lahev povyskočila, udělala čelem vzad a pustila si ventil. V nástavbě je strašný smrad, větráme. Snad bude večer ještě na čem vařit.

Na relativně solidní cestu to je už jenom deset kilometrů. A pak už to bude hračka. Snad. Není. Hlavní cesta spojující Maun s několika vesnicemi (Mababe, Kwai) je sice široká, ale šíleně hrbolatá. Vymleté díry, roleta.

Původně jsme chtěli jet doprava, přes Kwai a do parku Moremi v deltě Okavanga. Jenže tady bylo letos tolik vody, že bychom asi projeli jen s obtížemi, a tak letos Moremi vynecháme. Škoda, ale nedá se nic dělat. Jedeme doleva. V jednom místě nás překvapí značka "zaplavená cesta". To jsme nečekali. Přijíždíme až k vodě. Na cestě je jezero. Doslova. To ani nemá smysl procházet pěšky. Vůbec není vidět, kam cesta vede, a kde se z vody opět vynoří. Naštěstí vidíme z křoví jet auto. Je tady vyježděná stezka lesem. Několik kilometrů kolem tohohle improvizovaného jezera, místy jenom decimetry vzdálená od hladiny. Ráj zvířat, peklo pro řidiče.

Nakonec jsme zpět na hlavním tankodromu, a zbývá už jenom pár desítek kilometrů na vytoužený asfalt. To by chtělo sváču. V nástavbě na korbě je na všem prach, resp. jemný písek. V lednici je strašný brajgl. Lahve s pitím se o sebe třely tak silně, že z jejich etiket zůstaly jenom cáry a čirý plast už není tak čirý. Některé jsou vzhůru nohama, nechápeme, jak je to fyzicky možné. Ale jak se té cole povedlo odvíčkovat máslo a skočit do něj, nad tím teprve zůstává rozum stát.

Je půl čtvrté, když přijíždíme na vytoužený asfalt. Představte si, že jedete z Prahy do Brna výlučně po lesních a polních cestách. O roletě nemluvě. Asfalt je vytoužený malý cíl a za ním, byť ještě budeme muset mnohokrát objíždět hýkající osly ve vozovce a prodírat se stády krav, je civilizace. Maun. Metropole severní Botswany, s benzínkou, kam opatrně dojíždíme na vypuštěných gumách, abychom ušetřili čas plněním malým kompresůrkem napájeným z konektoru zapalovače. S obchodem, kde si zase může koupit něco na gril. A s kempem, kde konečně můžeme začít. Uklízet. Auto, zejména korba, je plná písku. Máme písek ve vlasech, na židlích, v hrníčcích na čaj i mezi zuby. Všude. Ale jsme rádi, že to máme za sebou. Projeli jsme nejlepší botswanskou zkratkou. 200 km bezcestím místo 700 km po asfaltu. Po asfaltu bychom tady byli asi rychleji, ale ten pocit, že jsme to dokázali - k nezaplacení.