Číňani uprostřed Evropy

V minulém článku jsem psal o komplikacích s dorozuměním se v Číně. Jednu takovou čínskou, nebo chcete-li španělskou vesnici, ale máme i uprostřed Evropy. Maďarsko. Sice se tam, na rozdíl od Číny, do značné míry domluvíme anglicky nebo německy, maďarština je pro nás pořád jazyk naprosto nesrozumitelný. Nebo není?

Nejčastější město u dálnice je "Kijárat"wikipedia

Nedávno jsem na Facebooku narazil na krátký status v několika jazycích, mimo jiné v maďarštině - poděkování za přání k narozeninám. Čtyři slova, z nichž jsem tři pasivně znal. Že bych nakonec uměl maďarsky víc, než si sám myslím? V podstatě jsem Maďarskem jenom několikrát projížděl, párkrát z budapešťského letiště odlétal, párkrát tam přistával, samotnou Budapešť mám prochozenou rozhodně lépe než Vídeň či Berlín. Mohlo mi něco maďarštiny za nehty uvíznout? Udělal jsem si malou inventuru. Köszönöm, igen a nem, děkuji, ano a ne, jsem se naučil před odjezdem, jako ostatně vždycky před cestou do cizí země. Pár slovíček se vždycky hodí.Několik věcí si ale pamatuji už z dětských let. Hajra je evidentně převzaté slovo pro vlasy, to známe všichni ze šampónů. Nový je új, to bylo na hodně, hodně staré krabici od pracího prášku, který měla postavený na vaně moje babička. Starý je naopak moson, to vím, protože první město, které jsem v Maďarsku navštívil, byl Mosonmagyárovár, neboli česky, jak jsem si dohledal později, Uherské Staré Hrady. Hrad, nebo město, je tedy vár. Z první procházky po něm si odnesete slova jako utca - ulice, tér - náměstí nebo híd - most. Ten ostatně známe i z názvu slovenské politické strany. Slavný budapešťský Lánc híd, řetězový most, nás naučí další slovíčko, které ale v praxi asi nevyužijeme, leda bychom se vydali přes Maďarsko na kole.Vlak v patnáct hodin, třicet devět minut, z nástupiště 3, kolej sedmá, odjíždí přes Brno a Bratislavu do stanice Budapešť Keléti pályaudvár, což je Budapešťské východní nádraží. V Budapešti je jich podle světových stran označených vícero - Déli (Jižní) a Nyugati (Západní). Severní nádraží tam není, alespoň mi za nehty neuvízlo.

S cestováním souvisí ještě další poměrně známá slova vstřebaná při cestách přes maďarsko dále na jih. Térkép (mapa), nebo autopálya (dálnice). Kořen slova, "pálya" (zřejmě "dráha") vybízí k podobnosti s nádražím, naprosto analogicky jako v němčině (Bahnhof - Autobahn, Pályaudvar - Autopálya). Pokud přijedete do Budapešti nočním spojem, obvykle bude ještě tma a na dveřích obchodů tedy cedulka zárva. Brzy ale místní začnou cedulky otáčet, a objeví se nyitva, otevřeno. Musíme tam všichni. Nemyslím hřbitov, ale WC. Poprvé to může být komplikace, ale metodou pokus omyl jsem zjistil, že muži = férfi. Ženy si, bohužel, nepamatuju.Vchod (bejárat) obvykle hledat nemusíme a tak jsem musel chvilku vzpomínat, zatímco východ (kijárat) je na všech zelených svítících cedulkách a u sjezdu z dálnice. Nedávno někdo vtipně poznamenal, že nejčastější název německého města je Ausfahrt. V Maďarsku je to tedy Kijárat. U dveří se nemůžete vyhnout cedulkám "Húzni" a "Tolni", které jsem si sice zapamatoval, ale pořád nevím, která je která, a tak si pořád nejsem jistý, jestli mám dveře húznout k sobě nebo do nich tolnit, anebo přesně naopak. Omlouvám se maďarským mluvčím za prznění jazyka, ale obě tato slova v Čechovi prostě evokují rozkazovací způsob. Něco jako "Spadni a Zdrhni".Cestování máme dost, je čas zapadnout někam do hospody. Nechci zkoumat, kdo co importoval, ale české krčma a maďarské kocsma jsou si poměrně podobné. Základní dvě věci, které potřebujeme v hospodě znát, abychom se domluvili, jsou, řekněme si to narovinu, čísla a chlast. Čísla nás naučil Richard Müller - egy, kete, három; jedna, dvě, tři; to by mohlo stačit. Bór je víno, sör je pivo. Vodu a colu na jídelníku už nějak rozluštíme, hlavní jídla jsou už větší oříšek. Nic nám však nebrání dát si výborný guláš nebo perkelt.Zorientovat se v Maďarském kalendáři není na první pohled snadné, nicméně měsíce vycházejí z latiny, a pár dnů v týdnu je téměř stejných, jako v češtině a slovenštině - středa/szerda, čtvrtek/csütörtök, pátek/pénték, sobota/szombat.Má první návštěva Budapešti mě zavedla na místo, o kterém 90% návštěvníků města neví. Pár stanic příměstským povrchovým metrem (Hév) na sever od centra se nacházejí jeskyně Pál-völgyi, které sice nejsou zpřístupněné tak, jako známé jeskyně u nás (osvětlení, chodníky, zábradlí, schodiště), ale lze si je "prolézt" v zapůjčeném overalu, s helmou a lampou, s průvodcem. Po kolenou, po břiše, jak kdo umí. Naštěstí jsem se přimotal k jedné skupince mladých Australanů, a tak jsem měl anglicky mluvícího průvodce. Až na desetiminutový zásek, kdy jsem v jedné štěrbině uvízl a nemohl jsem tam, ani zpět, to byl nezapomenutelný zážitek. Další jeskyně (barlang) jsem pak navštívil (již klasicky pěšmo, s osvětlením a průvodcem), v národním parku Aggtelék, odkud jsem si zapamatoval slovíčko nemzeti (národní), které po Budapešti nezřídka zahlédnete. Po zážitku z jeskyní byl nejlepší nápad natáhnout se pár hodin do slavných Gellért fürdő, nebo jiných maďarských lázní.Na všechna tahle slovíčka jsem si při psaní článku jen tak vzpoměl, nic jsem nepotřebával dohledat. Jen jsem si ověřoval, jak se které z nich píše, snad jsem nenasekal příliš mhoho chyb. Není to mnoho, ale dokazuje to, že si pasivně pamatujeme mnohem více, než si myslíme. Hodně často slýchávám "Já tam nepojedu, od školy jsem všechno zapoměl/a, já se tam nedomluvím." O tom to není. Chce to jenom chtít. Když bude nejhůř, paprika se řekne všude stejně.

Obrazové přílohy: Wikipedia/Wikimedia