Aljaška? Sibiř? Hokkaidó!

Přijíždíme z Tokia na nádraží Shin-Hakodate. Je už pozdě večer, tma jako v ranci, náš hotel je v podstatě součástí nádraží. Ubytováváme se a jdeme spát. Ráno vycházím před hotel a nestačím se divit. Jak jsem se dostal na Sibiř?

Nádražní budova nejsevernější stanice Šinkansenu vypadá impozantně. Ne proto, že by byla velká, rozlehlá, nepřehledná nebo historická, jako jiné nádražní budovy v Japonsku. Prostě proto, že tady nic jiného není. Nádraží, přilehlý hotel, několik budov autopůjčoven, půjčovna a prodejna outdoorového vybavení, asfaltka, pár domků a nic. Nic. Pláň a břízy.

Tak trochu jsme tušili, že Hokkaidó bude jiné, než zbytek Japonska. Ale takovou změnu jsme nečekali. Je to podobné, jako by se Japonec na tripu po velkých evropských městech, Barceloně, Paříži a Berlíně jednoho dne ráno probudil ve Špindlerově Mlýně. Všechno je jinak, musíme si po čtrnácti dnech v Japonsku znovu zvykat, nebo spíše odvykat japonskému luxusu, kdy je vše na dosah ruky. 

Máme pocit, že jsme tady omylem. Nebo je tady omylem Japonsko. Až na několik velkých měst, Sapporo, Asahikawu a možná pár dalších, si tady připadáme spíše jako v Rusku nebo Kanadě. Jistě, mluví se tady japonsky, jezdí se vlevo, ale příroda a celkově život z pohledu turisty je úplně jiný.

Abyste ve zbytku Japonska našli benzínku, stačilo se často jen rozhlédnout nebo kousek popojet. Abyste našli obchod se základními potravinami, stačilo dojít na nejbližší roh ulice. Abyste našli automat na nápoje, stačilo minutu, dvě, hrát na slepou bábu. Nic z toho na Hokkaidu neplatí. Automaty téměř zmizely, obchodů je pomálu a stejně tak pomálu je i lidí. Dálnice tady mají (až na výjimky) jenom jeden pruh v každém směru, jsou strašně drahé, a pokud je úsek zrovna neplacený, je povrch tak špatný, že nám ani nevadí nejvyšší povolená rychlost 70 km/h. Místy 80 km/h. Skoro jako by byly rychlosti v mílích. Nejsou. Při každém najetí do výmolu se mi přes rty dere slovo "Ukrajina". 

Tak jako automatů a obchodů ale nejspíš ubylo i policie - místní řidiči, kteří na jižnějších ostrovech jen zřídka a lehce překračovali povolené rychlosti, tady jezdí poněkud rychleji, stovka na "sedmdesátkové" dálnici není žádný problém, a šedesátka mimo město - na Honšú děsná pakárna - se tady taky zrovna nedrží. Vesnice, samoty, zastavěné oblasti, většinou nejsou nijak označeny a tak soudíme, že tady neplatí čtyřicetikilometrová maximálka vyhrazená pro město.

Hokkaidó je zhruba stejně velké (o fous větší) než Česko, je tady ale jenom polovina obyvatel. Na sousedním Honšú, se všemi těmi obrovskými městy, je zalidnění v porovnání s Českem trojnásobné. A je to znát na každém kroku. Svým způsobem nám to tady připomíná i USA: Vesnice často nemají vlastní obchod, a tak se v nějaké větší "střediskové" obci, nebo při významnějších křižovatkách silnic, vytvářejí shluky obchodů s velkými parkovišti, obvykle s nějakým tím fastfoodem nebo dvěma, a benzínkou. Naprosto stejně, jak to známe z Ameriky. Jen několik větších vesnic tvoří jedna hlavní ulice s nějakými těmi obchůdky, pár domků, odboček, ale jinak nic.

Úplně jiná je i příroda. Hory, sopky, jezera, lesy. Místy spíš Kanada nebo Aljaška, místy zase rovina s břízami, která si v ničem nezadá se Sibiří, kterou znám pohledem z okna vlaku po Transsibiřské magistrále. Vychází nám počasí, ale i tak je místy mlha, místy zaprší, občas narážíme i na sníh a uzavřené silnice, zejména horské průsmyky, a dostáváme se lanovkou na jednu z hor výšky zhruba Sněžky, která je jménu svého předobrazu věrná - přestože u dolní stanice lanovky je jaro, u té horní o deset minut později je ještě krutá zima. V letním oblečení mrzneme a tak jen krátce fotíme dvoumetrové stěny sněhu napravo a nalevo, procházíme maličké muzeum místní přírody, a vracíme se zpět do údolí.

V Japonsku, tedy "jižním" Japonsku, je hotel na hotelu. Rezervace jsme si dopředu dělali spíš z cenových důvodů, přeci jenom těch levných hotelů zase tolik není a cenová úroveň tady rozhodně není nejnižší. Tady to vypadá skoro všude jako na Štrbském plese. Velké komplexy se stovkami pokojů připomínají rekreační zařízení pracujících mas za bývalého režimu. Těžko říct, jaký byl jejich záměr, každopádně stále slouží svému účelu, jen klientela se asi změnila. Na procházkách po břehu jezer, kolem kterých obvykle několik takových mamutích tří-čtyřhvězdičkových ubytoven stojí, je slyšet japonština jen zřídka. Lépe bychom se tady domluvili čínsky. Nezvládáme ale ani jedno.

Velké hotelové komplexy jsou nám ale spíš na obtíž. Ta hrstka čínských turistů, kteří v nich přebývají, konzumuje z velké části komplexní hotelové jídlo. Třikrát denně. A restaurace v mrňavých centrech mrňavých rezortních městeček stagnují. Tedy jsou spíše zavřené. Čeho je tady dost jsou obchody se suvenýry. Místy to vypadá, že na každého čínského turistu připadá jeden. A sortiment se taky naprosto liší od toho, co známe z "jižního Japonska". Pikačua na tisíc způsobů, selfie tyčky, plyšáky, přívěsky všech tvarů a tisíce dalších, barevných, často neidentifikovatelných předmětů střídají dřevěné sovy, lišky a medvědi v různých pozicích a velikostech, často až po ty nadživotní. K tomu různé zvířecí kožešiny, japonské nápisy na dřevěných deskách, dřevěné šachy, dřevěné všechno. Naštěstí nemáme než příruční zavazadla, malé batohy, a žádný medvěd ve skoku si tak cestu do Evropy nenašel.

Netuším, kdy je tady sezóna, vypadá to, že ta zimní už skončila a ta letní ještě hned tak nezačne. Jezera lemují přístaviště kýčovitých výletních lodí, ale zároveň je celá, nebo jejich části pokrývá vrstvička ledu. Místy spíše vrstva. Nejvíc tak potěší krásný onsen - japonský horký pramen - na kraji jezera s výhledem na sopku a kolem spousta labutí a jiného vodního ptactva.

Hokkaidó dost změnilo náš pohled na Japonsko jako zemi, která je všude stejná. Není to tak. Od Okinawy, kde jsme se v pětadvaceti stupních procházeli po plážích a potápěli, jsme se během čtrnácti dní přesunuli po moři a zemi do krajiny, kterou si se jménem "Japonsko" spojuje málo kdo. Japonsko je, podobně jako třeba Nový Zéland, země kontrastů, země, kde může být o pár set kilometrů všechno jinak. 

Tady bych tuhle severskou ódu o tisíci slovech ukončil, v příštím článku se zaměřím na jednotlivá místa na ostrově, která jsme navštívili.