Žlutá karta důrazné napomenutí, červená karta stop.

V únoru jsem navštívila kamarádku v jednom "odkládacím zařízení", jak říká příjemnému penzionu pro seniory, kam se sama "odložila", aby neobtěžovala rodinu. Má tam všechno a přesto ji můj nápad, jak si život zpříjemnit, potěšil...

Seděly jsme u okna v křesílkách a povídaly si, když se otevřely dveře a vešla sestřička.

"Všechno v pořádku," zeptala se, a když Naďa přikývla, zase odešla.

"Ona nezaklepala," konstatovala jsem a Naďa přikývla.

"Někdy nezaklepají."

"Proč jim to neřekneš?"

"To je těžký, Ireno. Pokaždé, když se něco takového stane, tak mám pocit, že jsem se o krok přiblížila ke smrti. Jako by mě zahrabávaly pod zem. Myslíš, že pak mám chuť, jim něco říkat? Ředitelka jim to říká pořád..."

"A co se ještě stává," zeptala jsem se, protože mě sestřička "nezaklepačka" urazila. "Musíš mi to říct! Tohle není normální! Normální je, zaklepat! Nechci, aby sis zvykala na věci, které nejsou normální a jsou nedůstojné!"

Usmála se.

"Máš pravdu. Člověk si zvykne. Mrzí mě to, pochopitelně, zůstane to ve mně, ale zvykám si."

Chvíli jsme mlčely a pak přiznala, že jí občas některá sestřička řekne babičko, někdy jí i tyká. Někdy s ní mluví, jako kdyby byla úplně blbá.

"Ireno, tobě je sedmdesát. Kdyby mi bylo jako tobě, seřvala bych je. Ale mně je pětaosmdesát. Někdy sama nevstanu a potřebuju pomoct. Samozřejmě, že to ve mně řve! Ale ven to nejde."

"Kartu," řekla jsem a Naďa se na mě zvědavě podívala. "Ukaž jim žlutou kartu! A když to nepomůže, ukaž jim červenou!"

Nápad se jí okamžitě zalíbil. A tak jsme se bavily o tom, jak se vyrábí různé nápisy na hrníčky, na trička, ale aby se vyrobily žluté a červené karty, na kterých bude napsáno, co si staří lidé myslí, ale nahlas to neřeknou, to ne.

"Páni! Mohla bych jí ukázat žlutou kartu: Nemluvte se mnou jako s debilem," rozesmála se Naďa. Přikývla jsem.

"Nebo: Vraťte se za dveře a zaklepejte!"

"Nebo: JÁ nejsem vaše babička!"

"Nebo: Ještě jednou mi budete tykat a dostanete červenou kartu!"

Než začal koronavir, přivezla jsem jí dvacet karet. Patnáct žlutých a pět červených. Některé byly čisté. Přivezla jsem jí i fixy, aby si na karty napsala, co jí pobyt v "odkládacím zařízení" přinese.

Když jsem za ní byla koncem srpna, zjistila jsem, že karty fungují. Nejenom u Nadi.

Někteří klienti si ke kartám pořídili píšťalky, aby píšťalkami kartám přidali na důležitosti.

A někteří klienti si ke kartám pořídili píšťalky, aby píšťalkami přidali na SVÉ důležitosti.