Setkání v metru

Byla jsem -náctiletá, když jsem se dočetla, že každý máme na světě své dvojče. Někoho, kdo je jako my. Někoho, o kom budeme na první pohled vědět, že je to on. S kým si budeme rozumět beze slov. Pokud se potkáme. A my se potkali. 

Přijela jsem z Kolína do Prahy, sešla do metra, které za chvíli jelo, a nastoupila jsem do prvního vagonu, který měl sedadla podél stěny. Stoupla jsem si ke dveřím vedle prvního sedadla, kde seděl pán možná o pět let starší.

Když si všiml, že nastupuju, četla jsem z jeho pohledu, jak se mu nechce, strašně se mu nechce vstát, protože ho bolí nohy, ale vstane, protože to nejde, sedět a nechat starší dámu stát! To se nedělá!

A už se trochu těžce zvedal se slovy, prosím, posaďte se, a já ho zarazila, dotkla jsem se jeho ruky a velmi jemně mu naznačila, aby zůstal sedět.

"Děkuju. Ale jedu jenom k Muzeu."

S úsměvem přikývl a zůstal sedět. Metro se rozjelo a já si překvapeně uvědomila, že jsem se ho dotkla a že ten svůj dotyk cítím příjemně na své ruce!

Nikdy jsem to ve veřejné dopravě neudělala, nejenom já, ale asi většina z nás řeší to, co potřebuje, slovně a nemaká po spolucestujících, že? Ale já se toho galantního a sympatického pána dotkla! A nejenom to! Cítila jsem mezi námi zvláštní pnutí. Nedívali jsme se sice na sebe, ale pnutí jsme cítili oba, tím jsem si byla jistá.

Když metro zastavilo ve stanici Muzeum, oba jsme se na sebe podívali a usmáli se. Vystoupila jsem, po eskalatorech vyjela nahoru, šla jsem až dozadu k východu, abych nemusela z Václaváku přecházet na chodník, pak jsem šla po Václaváku dolů k ulici Ve Smečkách a celou dobu jsem myslela na toho pána, na naše pohledy, na naše úsměvy a hlavně na to, jak jsem se ho dotkla rukou.

Nepřešlo mě to celý den. Ani večer mě to nepřešlo.

Zítra na mě bude v metru čekat. Byla jsem o tom přesvědčená. Jako bychom se spolu domluvili!

A víte, co jsem udělala? Den před tím jsem si nechala udělat vizitky. Poprvé po covidu. Vzala jsem jednu vizitku a napsala na druhou stranu vzkaz pro pána, který na mě bude zítra čekat. Aby věděl, že jsem věděla, že bude čekat, i když jsem si byla jistá, že ví, že vím, že na mě bude zítra čekat a nemusím mu to potvrzovat textem na vizitce, ale přesto jsem to napsala.

"Pán, který mě chtěl v úterý 5.3.2024 po deváté hodině na Hlavním nádraží pustit v metru sednout a já mu poděkovala, že vystupuju u Muzea, na mě bude ve středu 6.3.2024 po deváté hodině čekat."

Když jsem druhý den sešla do metra, první, co jsem uviděla, bylo moje dvojče. Sedělo na lavici, ale jakmile mě uvidělo, vstalo a s úsměvem se uklonilo...