Vejšplechty z Gagarinovy ulice

Marek Taclík, Pavel Kikinčuk, Michal Zelenka a Zdeněk Maryška. Režisér Ivo Krobot. Hra Gagarinova ulice. Autor Gregory Burke. Premiéra v Činoherním klubu 25. března 2003. 

Za chvíli to bude dvacet let. Zkoušení bylo zajímavé, hra také - ale téma terorismu diváky bohužel v té době příliš nezaujalo. Nedávno jsem objevila vejšplechty, které se během zkoušeni objevovaly jak oázy v poušti a řekla jsem si, že vás třeba pobaví, stejně jako po letech pobavily mě.  

Povídali jsme si před zkouškou u baru s Pavlem Kikinčukem a ředitel Vladimír Procházka pokyvoval hlavou.

"Co slovo, to lež!" Hned se ale rozesmál a své nařčení nám vysvětlil. "To říkal Láďa Smoček, když po rozpadu Sovětského svazu slyšel sovětskou hymnu. Co slovo, to lež..."

Zvídavý Michal Zelenka se zajímal o to, jak by se měl chovat poté, kdy se probírá z mdlob. Každý přispěl svými zkušenostmi. Přidal se i režisér Krobot.

"To já jsem zažil často. Rána! Temno! A rozrazili mi hokejkou hlavu... Hráli jste hokej nebo fotbal?" Pavel Kikinčuk se hrdě přihlásil.

"Já jsem hrál ping-pong!"

Zdeněk Maryška stráví celou hru svázaný na jednom místě. Jednou se zasnil.

"Děkovačka... to je pro mě fantastický aranžmá!" Pavel Kikinčuk chápavě přikývl.

"Tam se vyžiješ!" A Marek Taclík lakonicky utrousil.

"Tam se rozbalí..."

Marek Taclík hrdě předváděl, jak se naučil text a já mu ze setrvačnosti napověděla začátek následující věty. Zarazil mě.

"To mi neházej! To zahraju!"

Nadechl se. Nakročil. Ticho. Dlouhé ticho. Podíval se na mě a zakroutil hlavou.

"Nezahraju! Hoď mi to!"

Zdeněk Maryška nám jednou vyprávěl vtip.

Přiběhne vnouček za dědečkem a říká mu: "Dědečku, dědečku, na zahradě jsou nějací páni a mají uniformy!"

"No jo," říká dědeček. "Vojáci."

"A dědečku, oni mají na čepici takové hvězdičky!"

"No jo. Vojáci. Rusáci."

"Ale dědečku! Oni nám znásilnili kozu!"

"No jo. Vojáci. Rusáci. Kozáci."

Když jsme se zasmáli, Zdeněk pokračoval dál.

"A takhle tenhle vtip jednou vypravoval Hlinomaz.

"Přiběhne vnouček za dědečkem a říká mu: "Dědečku, dědečku, na zahradě jsou nějací páni a mají uniformy!"

"No jo," říká dědeček. "Vojáci."

"A dědečku, oni mají na čepici takové hvězdičky!"

"No jo. Vojáci. Rusáci."

"Ale dědečku! Oni nám znásilnili kozu!"

"No jo...." Tady se Hlinomaz zarazil a protože zapomněl konec, dopověděl to po svém. "No jo. Asi mají nějaký výročí!"

Ivo Krobot dával všem připomínky, ale Zdeňka Maryšku vynechal.

"My už jsme si hodně věcí řekli ráno v metru. Jeli jsme ve stejném vagonu a Zdeněk mě neviděl a já na něho přes celý vagon zavolal: "Je mi šestapadesát!" A čekal jsem, že Zdeněk bude dál pokračovat v textu: "Já jsem skončil! Už jsem se dost natahal po světě!" Ale on měl hlavu skloněnou! Styděl se! A já myslel, že si zahrajeme kus hry..."

Marek Taclík, který procházel po jevišti, zpozorněl.

"Jakým jezdíte metrem?"

"Céčkem."

"Já abych věděl, čemu se vyhnout!"