Toníčku, neber si ji!

Jolana miluje překvapení. Před lety si mě pozvala do slovenské Pošty pre teba, jindy tajně přijela na moji besedu přes půlku republiky, aby si na jevišti za mými zády, sedla ke klavíru a začala hrát a zpívat.

Než jsem ji poznala, žila jsem rodinou, divadlem a psaním. A najednou se v mém životě objevila mladší ségra a já prožívala její život a řešila její problémy, protože se svými jsem si už poradit uměla.

Poznaly jsme se v roce 2006 v klimkovických lázních.

"Vždycky jsem chtěla mít sestru,“ řekla jsem jí po půl roce intenzivního přátelství a ona se široce usmála a objala mě.

"Vždyť mě máš, ségra!“

A tak jsem našla nejenom o šestnáct let mladší ségru, ale i neteř Marušku, a když jsem ségru před šesti lety na kolínské radnici oddala, přibyl mi i švagr Toníček.

Snoubenci a jejich kamarádi tehdy přijeli z Prahy autobusem, já začala vážným tónem před plnou obřadní síní svůj svatební projev, po dvou větách jsem udělala dramatickou pauzu a...

„Toníčku, když vidím, do jaké pasti ses chytil, nemůžu mlčet. Ty víš dobře, že jsem tě před Jolanou varovala, ale nebylo to nic platné, protože Jolana vždycky dosáhne všeho, co si usmyslí. Například já. Měla jsem dva bratry a najednou mám i sestru. A proč mám sestru? Protože si to Jolana usmyslela...“

Často a ráda jsem před kamarády vzpomínala na všechna příkoří, která mě kvůli ní potkala.

„Bylas strašný spratek! Furt jsem tě měla na krku! Byla jsi brzda mého erotického života! S kým vším jsem si mohla zkazit život, nebýt tebe,“ vyčítala jsem jí a Jolana přikyvovala.

„Já vím, ségra. Ale přesto jsi mě vychovala dobře.“

Když jsem v roce 2011 začala oddávat, řekla jsem jí, že si potřebuju koupit černé kalhoty a nějaký vršek, ale že pořád zkoušíme a nemám na to čas. Přijela do Kolína a přivezla mi hromadu oblečení, abych si něco vybrala, že je s prodavačkou domluvená, že zbytek může vrátit. Dodnes oddávám v tom, co mi tehdy přivezla.

Když se zmíním o něčem, co bych si přála, splní mi to. A každý druhý rok si spolu užíváme měsíc v klimkovických lázních, kde její překvapení číhají i v jodové koupeli...

„Toníčku, musíme čekat na zázrak! Víš přece, kolikrát nás už Jolana překvapila! Věřím tomu, že nás překvapí i teď!“ Takhle jsem zareagovala na jednu z mnoha covidových sms, které mi od jejího Toníčka za poslední měsíce přišly. Ta první přišla koncem letošního února.

„Irenko, s Jolankou je zle. Od pondělí je v nemocnici v kritickém stavu. Bojuje o život. Prosím toho nahoře, ať mi ji nebere.“

Od té doby jsme si psali denně. S Maruškou i s Toníčkem. Zatímco s Maruškou jsem nadšeně sdílela její bezedný optimismus, se kterým jásala nad sebemenším náznakem zlepšení, s Toníčkem jsme stáli pevně na zemi. Ale všichni tři jsme celou tu dlouhou dobu věřili, že nás Jolana překvapí a že se stane zázrak, i když dlouhé týdny spala a šance na uzdravení se zdály být minimální.

„Toníčku, zázraky se dějí. Jolana je malý zázrak, určitě k sobě přitáhne i zázrak velký! Překvapí nás,“ nepřestávala jsem věřit, když mi Toníček psal, jak za ni nechal sloužit mši.

A zázrak, na který jsme čekali dlouhé dva měsíce, zázrak, který překvapil nás i doktory, náš vytoužený zázrak opravdu přišel.

„Irenko, Jolanka je už úplně probuzená a kouká svýma krásnýma hnědýma očičkama na svět.“

Tento fejeton vyšel 31.5.2021 v Magazínu ONA DNES.