Ta hrůza?! Stala jsem se matkou...

Všimla jsem si toho za posledních pár let několikrát. Ženy mediálně známé se staly matkami. Prezentují se jako šťastné matky, kterým se dítětem naplnilo jejich poslání ženy, ale stejně se nakonec v rozhovoru profláknou... 

A přitom stačí málo. Co to je, to si tady snad mohu jako matka dvou dětí, dovolit napsat. 

Poprvé jsem rodila v pětadvaceti, podruhé ve třiatřiceti letech. Pokaždé jsem se na děťátko těšila a byla jsme připravená na to, že v mém životě bude na prvním místě a že udělám vše pro to, abych měla spokojené miminko.

Sebe, svá přání a sny, jsem dobrovolně odsunula stranou. Jsem mladá, na všechno ještě budu mít čas, říkala jsem si spokojeně. Teď mám děti. A zvládala jsem všechno. Bez problémů. Dokázala jsem si vše zorganizovat, nikdo mi nepomáhal a já ani pomoc nepotřebovala. 

Za co jsem byla strašně vděčná, bylo hlídání. V tom jsem se mohla absolutně spolehnout na své rodiče, ale hlavně na maminku. "Jenom" hlídali. Měli vše připravené, moje maminka nemusela vařit, uklízet, prát, "jenom" hlídala a já jí za toto "jenom", až do její loňské smrti děkovala, stejně jako jsem děkovala otci, který zemřel, když bylo synovi pět let.

Sami vidíte, že rada je jednoduchá. Sebe, svá přání a sny, dobrovolně odsunout stranou.

27. 2. 2017, jsem četla v Právu rozhovor se zpěvačkou Ivou Frühlingovou. Je jí 34 let. Když dostala otázku, jak vůbec zvládala mateřství, že dřív měla jen kočky a dítě je přece jen jiný element, odpověděla (cituji):

"Jelikož jsem byla poslední z kamarádek, všechny mě na to připravovaly. Ale připravit se na to nedá. To dítě je úžasné. Můj chlapeček je samozřejmě nejúžasnější na světě. Ale péče o dítě je stresující. Nespíte, máte týden mastné vlasy, nestíháte ani sprchu... Je to opravdu velký záhul. Je mi docela líto, že se o tom nemluví, je to takové společenské tabu. Platí to, že když jsem maminka, tak se mám mít úžasně a všem to říkat. Ale to nemusím. Přišel čas, abychom mužům přiblížily, že to tak jednoduché není."

Na otázku, co pro ni bylo v mateřství nejhorší nebo nejsložitější, odpovídá (cituji):

"Asi odpovědnost se o někoho postarat. Kolikrát si říkám, jak mohli mně, dítěti, seslat dítě. Vždyť vůbec nic nevím. Teď už je to dobré. Od dvou let dál už je to s dítětem jednodušší, aspoň já mám takovou zkušenost. Teď už je to parťák a jsou to samé hezké chvilky a ty špatné se hodně rychle zapomenou." 

Rozhovor končí otázkou: A co takhle pomyšlení pořídit si druhé dítě?

Odpověď (cituji):

"Chcete mě zabít? Ne."

No... :-)

Tak si říkám, že tahle maminka sebe, svá přání a sny, ani omylem dobrovolně neodsunula stranou...