Ta esemeska mi přišla z daleké ciziny...

"Libuška Šafránková zemřela. Víš? Rakovina plic..." Nevěděla jsem. Vzpomínky kolem mě začaly létat, barevné a živé. Libuška byla totiž u mého příchodu do Činoherního klubu. 3.5.1994 jsme spolu začaly zkoušet.

Hra se jmenovala, "S vyloučením veřejnosti": https://cinoherniklub.cz/ck/jean-paul-sartre-s-vyloucenim-verejnosti/  A potom ještě v Činoherním klubu hrála dohazovačku Teklu v "Ženitbě": https://cinoherniklub.cz/ck/nikolaj-vasiljevic-gogol-zenitba/

Tohle jsem napsala jenom proto, že odpoledne říkali v televizi, že Libuše Šafránková byla v Činoherním klubu, potom odešla na dva roky do Národního divadla, ze kterého v roce 1994 odešla a pak už divadlo nehrála. Jak vidíte, není to pravda.

Vzpomínky na ni kolem mě furt létají, barevné a živé. Podělím se, ano?

2. května 1994 jsem se přišla do Činoheráku představit, a druhý den jsem z Kolína přijela na první zkoušku.

Jedna parta s režisérem Jiřím Menzelem zkoušela Figarovu svatbu a druhá parta s ředitelem a režisérem Vladimírem Strniskem, zkoušela  "S vyloučením veřejnosti". Činoherák měl jenom jednu  nápovědu, tak potřeboval ještě jednu na výpomoc a tou jsem se stala já.

Sešly jsme se před zkouškou v dámské šatně, Dana Syslová, Libuška, asistentka režie Kateřina a já. Představily jsme se, povídaly si a pak tam přišel Jiří Menzel a obejmul se s Libuškou. 

"Tak ses konečně vrátila z Národního? To byl taky nápad! Ty s tím svým hláskem jít do takový ratejny! Tos nemohla utáhnout!"

Libuška udělala několik gest, která doprovodila úsměvem. Promluvila znakovou řečí, a já rozuměla každému slovu.

"A ty myslíš, že to nevím? Proč mi to vlastně říkáš, Jirko? Jsem zpátky? Jsem!"

Zkoušky byly velmi erotické. Otevřeně jsme při nich mluvili o vztazích, o sexu, o mužích a ženách. Koncem června byla předpremiéra a pak začala dovolená, a mně se tak strašně stýskalo po otevřenosti, kterou jsem zažila poprvé v životě, že jsem napsala erotickou povídku a poslala ji do Nei-Reportu a tím začala moje víc jak desetiletá spolupráce s ním.

"Napiš mi scénář," řekla mi jednou Libuška. "Chtěla bych hrát nevěstu! Chtěla bych se vdávat!"

Místo scénáře jsem jí dala přečíst povídku, se kterou jsem v roce 1995 vyhrála na Šrámkově Sobotce. Jmenovala se, Rozloučení. Druhý den, když jsem přišla domů, našla jsem na záznamníku Libušku.

"Ireno, jestli seš doma, zvedni to! Zvedni to, prosím tě! Jsem doma, peru, sedím na pračce, čtu tvoji povídku a brečím! Je mi jako králíkovi, kterýho vzali po hlavě! Zavolej mi!"

Zavolala jsem. Povídka se jí líbila. Chtěla tu čtyřicetiletou ženu hrát.

"Pustila bych dokonce filmaře i na zahradu k mámě! Má tam přesně takové růže, do které se zaboří ruce do krve! Napiš scénář nebo sežeň nějakého scénáristu!"

Nepokoušela jsem se někoho hledat. Byla jsem štěstím rozklepaná z toho, co mi řekla! Stačilo mi to!

Pak jsme začali zkoušet Ženitbu. Přišla premiéra, ukázalo se, že představení je divácké, bylo vyprodáno, lidé se bavili a Libuška byla úžasná. Ještě dneska slyším její intonace, vidím její úsměv, její pohledy...

Jednou jsme se hrou, "S vyloučením veřejnosti", jeli na zájezd. Jezdila jsem na zájezdy jako inspicientka, na začátku jsem všechny tři herce nahnala na jeviště a byli tam až do konce - žádnou práci jsem neměla.

Přišla jsem tehdy před představením do šatny, kde seděla Libuška u svého stolku, před sebou rozevřený REFLEX, koukala na sebe do zrcadla a po tvářích jí tekly slzy. Podívala se na mě a prstem začala ťukat do stránky časopisu.

"Tohle nemám zapotřebí! Tohle já nemám zapotřebí! Jdu od divadla. Už hrát nebudu!"

Byla to kritika, která se týkala naší "Ženitby". Libušky se nejvíc dotkla věta:

"Kdo chcete vidět "Ženitbu", jděte do Národního dvadla. Kdo chcete vidět Kufr, jděte do Činoherního klubu."

Brzy potom začala mít Libuška problémy s kolenem, "S vyloučením veřejnosti" se přestalo hrát a do "Ženitby" přišla Simona Stašová, a roli Tekly po Libušce přebrala.

A tak Libuška Šafránková odešla od divadla.

A včera odešla od všech a od všeho.

Upřímnou soustrast rodině.