Seděla na pračce, prala a volala mi.

"Tady Líba Šafránková. Peru, sedím na pračce a dočetla jsem tu povídku! Tys mě vzala jak králíka po vazu! Zavolej mi!“ O Libušce a o mé povídce, kterou jsem ji vzala jak králíka po vazu, jsem napsala blog. A tady je ta povídka.

ROZLOUČENÍ

Vystoupila jsem z motoráčku.

Chvíli jsem zůstala stát na místě a předstírala, že něco hledám v tašce. Místní lidé kolem mě přešli a byli už hezký kousek přede mnou, když jsem se za nimi, směrem k vesnici, vydala i já.

Byla to blbost, že jsem tady? Byla to nutnost? Byl to příkaz? Přání mé duše? Nevím. Prostě jsem věděla, že se dneska musím rozloučit se svojí matkou. Mámou. Mamušinkou. Rozloučit a pak už ji nikdy neuvidět. Proč?

Proč asi, sakra!?

Pitomá nemoc.

Pitomá je slabé slovo. Zkurvená nemoc! Zasraná nemoc! Co mám dělat, abych nebrečela? Mami, já nechci brečet! Pomoz mi! Udělej něco, abych nebrečela, sotva tě uvidím! Začnu brečet, ty všechno poznáš a moje utajování bude na hovno!

Jo. Naučila jsem se bejt sprostá. Jo.

Jo, do prdele, kurva! JO!

Od té doby, co to vím, mluvím sprostě. Myslím sprostě. Mirek mě chápe. Nechápat vás vlastní muž po dvaceti letech manželství, to by asi byla prohra, co? I když lepší taková prohra než smrt.

Smrt.

Mami! Smrt! Slyšíš? Nesmíš na mně poznat, s čím za tebou přijíždím! Nesmíš! Chci tě jenom naposledy vidět. Naposledy, maminko moje. Já vím, před tebou sprostě mluvit nesmím. Znáš mě moc dobře a poznala bys, že se něco děje. A já nechci, abys něco poznala. Nesmíš nic vědět. Je to pro tvé dobro. Bude se ti líp usínat, dobře spát a proto i dobře vstávat.

Kdybys to věděla, k čemu by ti to bylo? A proto, kurva, budu slušná. Neboj se, mami. Stačí, že se bojím já.

Blbě se mi dýchalo. Trošku kopeček a už lapám dech. No jo. To je z nervů. Jak se mám před mámou chovat? Když se budu chovat jakoby nic, bude jí nápadné, proč jsem přijela. A proč vlakem a ne autem. A proč bez Mirka. Chtěl jet, ale pochopil, že s tím chci být sama. Jenom já a máma.

Proč jsem tedy vlastně přijela? Peníze jsem si od ní naposledy půjčila někdy před patnácti lety. Že bych si je půjčila i teď? Asi ano. Napadlo mě to už doma. Prostě potřebuju peníze a momentálně nemám, protože jsem platila zálohu na dovolenou... kam jedeme? ... Portugalsko, mami. Už zase Portugalsko? Jasně, mami... půjč mi, prosím tě, dvacet tisíc. Budu ti to splácet, neboj se. Vrátím ti to dřív než pojedeme...

Baráček byl obalený růžemi.

Jak to ta moje matka dělá? Já s kytkami i mluvím a takhle krásné je nemám. Občas mi nějaká i uhyne. Asi je to se mnou nebaví. Ale s mojí mámou to její kytky baví. A moc. To je na nich vidět.

Mamušinka byla na zahrádce. Kde jinde. Celý život si barvila vlasy černou barvou, pořád, i když táta umřel a kolem sedmdesátky přestala. Vlasy jí omládly, ona celá omládla, vypadá jako americký beatnik, bílé vlasy rovně zastřižené u brady, patka... ještě by mohla začít psát jako Corso nebo Ginsberg... nebo Bukowski.

"Zavři, sakra! Uteče mi Džeár! Holka pitomá..."

To je přivítání, panečku! Lekla jsem se hned dvakrát. Toho zlostného výkřiku, který mi patřil a matky. Nevypadala dobře... mamušinko moje... brečím? Ne, ještě ne.

Ještě zatím ne.

"Co na mě tak civíš, Marie?! Zuby se mi rozbily, chodím k doktorovi, potřebuje mi ještě jeden zub dobrousit, bolí mě to a ty si přijedeš a Džeár málem uteče!"

"Džeár?" O nohy se mi otřel černý kocourek. Zhrozila jsem se. "Mami! Ty máš kočku?"

"Vždycky jsem toužila mít kočku! A kvůli tvé pitomé alergii jsem ji čtyřicet dva let mít nemohla!"

Matka se na mě ještě ani jednou pořádně nepodívala. Probírala se těmi svými nádhernými růžemi a čert ví proč, růžím i matce to evidentně dělalo dobře.

"Naposledy jsem měla Mrkvičku!"

Matčin ukřivděný hlas se do mě zabodl jako trn.

"Byla to chytroučká bílá kočička s černým ocáskem. Když ses narodila, milovala tě. Celé dny z tebe nespouštěla oči... A ty?!"

Přivřela jsem oči před sluníčkem.

"Tys samozřejmě musela být alergická! A Mrkvičku jsme kvůli tobě museli dát pryč. A nemysli si, že to bylo snadné. Dát ji pryč. Dřív se lidi nezbavovali zvířat jako dneska. Dřív bylo zvíře člen rodiny. A kdo si vezme do své rodiny člena cizí rodiny? Tys mi dávala, Marie... odmalička!"

"Mami!"

Rozpřáhla jsem ruce a šla k ní, k mojí mamušince, která nic netuší a nesmí vytušit a ty kurvy slzy... už se zase cpou, kam nemají!

"Teď ne," zarazil mě její hlas. "Teď mě nech! Nevidíš, jak vypadám? Umazala bych tě. Jdi dovnitř, dej na kafe a vrať se sem."

Nechápavě jsem se na ni podívala.

"Mami! Já přece nemůžu jít dovnitř, když tam máš toho... tu kočku. Proboha, mami, proč jsi tý kočce dala tak blbý jméno?"

"Tak podívej se, holčičko!"

Matka se na mě poprvé podívala, ale hned se znechuceně vrátila k růžím.

"Na Dallas koukají takoví lidi, že ty jim nesaháš ani po kolena. Pamatuj si to! Ani po kolena! A Džeár není tak zlý jak vypadá! Kdepak! Víš, jaký je Džeár? Džeár je nešťastný! A protože tenhle můj kočičí Džeár je u mě šťastný, tak bude trochu šťastný i Džeár v Americe!"

Mami! Bože, mami! Já tě chci obejmout! Já tě chci držet! Já tě chci naposledy držet! Protože, mami, já už tě nikdy držet nebudu! Já už tě nikdy neuvidím! Proč musíš bejt takhle pitomá před tím zasraným koncem? Proč se to naše zkurvený naposledy, muselo takhle posrat? Proč nemáme víc času, abych se s tebou mohla pohádat o Dallasu, abych mohla...

Do prdele!

"Cos to řekla," uslyšela jsem její přísný hlas.

"Nic."

"Řekla jsi do prdele." Souhlasila jsem.

"Tak jo."

"Dobře."

Matka se narovnala a podruhé se na mě podívala. Její oči najednou strašně ztvrdly. Sehnula se pro kočku, která se jí ovíjela kolem nohou.

"Milá zlatá, já ti nebudu pořád ustupovat. Přijedeš si, kdy chceš, vůbec tě nezajímá, jestli na tebe mám čas nebo nemám a ještě abych se bála mít ve svém domě Džeára? A ke všemu jsi sprostá! Mně to nevadí. Klidně si říkej do prdele. Do prdele! Slyšíš?! Klidně si to řekni ještě třeba dvakrát!"

Poslechla jsem.

"Do prdele, mami. Do prdele. Mami. Mami. Mami! Do prdele!"

Takhle vypadá loučení? Tohle má být poslední sbohem? Trošku se mi zatmělo před očima.

To ta kočka a ty růže a ta moje máma.

"Stačí! Stačí, Marie! Říkáš to mně nebo sousedům? Nemusíš mi tady dělat ostudu! Bydlím tady já a ne ty!"

"Mami..." Sedla jsem si na lavičku do chládku. "Mami... prosím tě, udělej mi kafe."

"Udělej si ho sama," ozvalo se nade mnou. "On ti Džeár neublíží! Za tu chvilku, co budeš vevnitř! Ono taky bůhví jak to je, s tou tvou alergií!"

"Jasně, mami. Jsem hysterickej parchant, kterej si dokáže už od narození vyvolávat alergický reakce na zkurvený kočky."

Matka po mně mávla rukou.

"Prostě jestli máš chuť na kafe, tak si ho jdi udělat. Já bych se musela umýt a potřebuju tohle dodělat. Mělas zavolat, že přijedeš, nedávala bych se do toho dneska! Ale to ty ne. Nezavoláš. Nenapíšeš. Samozřejmě. Jako vždycky. Sobec."

"Já nevěděla, že přijedu."

Jsem sobec a ještě lžu. Co jsem to za zrůdu?

"Nelži! Vědělas to moc dobře! Ty víš vždycky, co chceš udělat!"

Je zlá! Moje máma je na mě zlá! To je ale potvora. Já se s ní přijedu rozloučit a ona... Usmála jsem se. Ale jenom v duchu. Radši.

"Myslíš, že jsem zlá, viď?"

Četla mi myšlenky?

"Nejsem zlá. Jenom už toho mám dost, pořád ti vyklízet pole."

"Jaký pole, kurva?"

Už jsem toho měla dost. To jsem si tedy s tou návštěvou dala... prej americkej beatnik. Jo, zlatý voči.

"Tak ona neví, jaký pole?"

Matka udělala dramatickou pauzu a zašla do domku. Otevřeným oknem bylo slyšet, jak haraší v kuchyni. Aspoň že to. Kafe mi bodne, ale jít dovnitř bych nezvládla.

Matka vyšla ven a rázovala po zahrádce.

"Za prvé! Narodila ses a musela jsem dát pryč Mrkvičku! Za druhé! Bylas pořád nemocná! Za třetí! Spolčovala ses proti mně s tvým otcem! Mlč! Já to dobře vím! A celý život mě to mrzelo! Za... za... za... ále, už to nebudu radši počítat, stejně bych se nedopočítala. Ve škole s tebou byly pořád problémy. Bylas hubatá! Prala ses! A ta puberta! A pročpak jsi nešla na ekonomku, co? Jak jsem chtěla já? Co? Mně natruc sis vybrala průmyslovku, já tomu vůbec nerozuměla a tobě to dělalo dobře! A pak Mirek."

Překvapeně jsem se na ni podívala. Mirka má přece ráda!

"Jo, ten tvůj Mirek! To taky bylo! Mně se nikdy nelíbil. A neměli jste kde bydlet. A tak blbá máma a chudák táta, vyklidili pole. Nechali svůj byt "mladejm" a sami se uklidili na chalupu, kam jsi ty, mimochodem, nikdy nechtěla jezdit!"

Musela jsem se zasmát.

„Mami! Byli jste tu přece šťastní!"

Chvíli jsme se na sebe dívaly. Vida, ty moje slzy už nějak téct nechtěly! Dokonce jsem cítila, že mám chuť se rozesmát. Matka to poznala a vztekle se ode mě odvrátila.

"A co nám asi tak zbývalo? Roztáhli jste se v našem bytě... kdybys aspoň měla děti!"

Znovu zašla do domku, kde začala pískat konvice s vodou.

Zhluboka jsem se nadechla. Tak tohle sis mohla odpustit. Zvedla jsem se a šla jsem k vrátkům. Džeár se mi motal kolem nohou.

"Uhni, debile."

Řekla jsem to tiše, ale matka to slyšela.

"To zvíře nemůže za to, že máš vztek, že kolem tebe neskáču jako vždycky. Já si chci konečně žít svůj nový život, milá zlatá! A k tomu patří i Džeár! Tak mu laskavě neříkej, debile!"

Usmála jsem se. Že moje máma na starý kolena takhle zblbne... A není to nakonec dobře, že to dopadlo zrovna takhle?

"Mami, vždyť já ti to všechno strašně přeju. Džeára i ten tvůj nový život... a odpusť mi, prosím tě, jestli jsem nebyla vždycky hodná dcera..."

Proboha, lezlo to ze mě jako z chlupaté deky. Matka mávla rukou.

"Co jsme si vychovali, to teď mám! Tátovi na hrob brečet nechodím! A příště radši zavolej!"

Otočila se ode mě a hledala kočku.

"Džeáre... čičiči, pojď sem, pojď, Džeáre... zlá panička už konečně jde pryč... nikdo ti už nebude říkat, debile... budeme tady mít zase klid… čičiči..."

Odcházela jsem od růží a bylo mi lehce. Chtěla jsem se rozloučit a rozloučila jsem se. Nebyly slzy, nebyl smutek. Vlastně ani nebylo čeho litovat. Má to tak být? Je to tak správné? Nevím, ale ulevilo se mi. A to je důležité, ne jestli je to správné. Nic mě netíží. Jsem lehčí. Jsem jenom sama se sebou. Nebudu si už o tebe dělat starosti, mami.

Ano, mami. Jsem sobec.

Vzpomněla jsem si na Džeára. Chudák kočka! Jmenovat se jako ten debil!

Rozesmála jsem se. Tedy, jestli já budu taky takhle blbá, až budu tak stará!

Rozesmála jsem se ještě víc...

...Stará žena si tiskla na prsa kocourka. Tiše předl. Dívala se za svojí dcerou, která pomalu zdolávala cestu k vlaku.

Jestli se neotočí, pomyslela si žena, tak jsem to zahrála dobře. Jestli se neotočí, tak budu vědět, že moje jediná dcera je teď šťastná, protože se rozloučila s matkou, která se na stará kolena zbláznila a stala se senilním blbem. S matkou, která má všechno, nic jí nechybí a nebude jí chybět ani dcera.

Jestli se neotočí, udělala jsem všechno pro to, aby na naše rozloučení nevzpomínala se slzami.

Jestli se neotočí, budu vědět, že ji naše rozloučení nezatížilo. Že je teď už sama se sebou. Že teď už bude mít čas jenom sama na sebe. A na svoji matku ani radši nepomyslí. A jestli na ni pomyslí, tak s úsměvem.

Dcera byla u posledního domu, který byl ze zahrádky vidět.

Neotočila se.

Zmizela.

Stará žena pustila kočku na zem a zoufale vykřikla, když se jí ovinula kolem nohou.

"Uhni, debile!"

Naposledy se podívala na místo, kde ještě před chvilinkou byla vidět její dcera a pak se vrhla ke svým keřům růží a ponořila do nich holé, bezmocné ruce. Dlaněmi sevřela co nejvíce trnů a tiskla, tiskla, aby cítila bolest a slyšela svůj křik.

Moje dcera se přišla se mnou rozloučit.

Moje dcera umírá.

P.S.

Když Libuška odešla, napsala jsem tenhle blog, který je i o téhle povídce:

https://fuchsova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=771820