Nevychovaní spratci v reklamách

Už mi to vadí dlouho, ale nikdy mě to nedokoplo k napsání blogu. Spratkové běhají před kamerou, rodiče jim cpou různé dobroty, spratkové jim je rvou z ruky, zakousnou se do nich, ale aby poděkovali?! Kdepak! To se v Česku nedělá!

Dokopnutí přišlo včera, díky čtyřletému Toníkovi, synovi Marty Dancingerové, která ho přivedla do Činoherního klubu, na zkoušku hry Ošklivec.

Nejdřív jsme s ním všichni primitivně žertovali, když nám řekl, že se jmenuje Toník.

"Koník?"

"Nee! Toník!"

"Poník?"

"Nee! Toník!"

"A říká ti někdo Antoníne?"

"Říká! Já se přece jmenuju Antonín! Po dědečkovi, kterej byl taky Antonín, ale umřel, když mi byly dva roky!"

Pak mu Marta dala oplatku, Toník si ji vzal a řekl, děkuju! Překvapeně jsem na něj zůstala koukat.

"Páni, tys řekl mamince, děkuju?! Tak to seš dobrej!" Toník přikývl.

"Říkat děkuju je normální." Chvíli přemýšlel a pak se přiznal.

"Někdy ale zapomenu. To bych neměl. Ale někdy zapomenu..."

A já si vzpomněla na tu reklamu, fakt nevím, jak se ta oplatka jmenuje, protože se vždycky soustředím na sympatickou maminku, která nabízí svému spratkovi oplatku, a ten spratek, rozvalený v křesle, se rozzáří, popadne ji, zakousne se do ní a maminka se na to s láskou kouká...

... a věřte mi, vy, co tyhle nevýchovné reklamy zadáváte, věřte mi, že kdyby ta maminka tomu spratkovi řekla, jak se říká? Co? A ten spratek by se usmál a roztomile by řekl, promiň, mami! Děkuju!, že bych si nejenom zapamatovala, jak se ta oplatka jmenuje, ale dokonce bych si ji i koupila!