Nejdřív psa - potom dítě

V poslední době se s tím setkávám často. Nejenom v rozhovorech s českými celebritami, ale i ve svém okolí nebo v okolí mých přátel a známých. Nevzpomínám si, že bych něco takového slyšela v mládí. My jsme prostě měli děti...

Oddávala jsem dvanáct let. Pamatuju si na svoji první svatbu, na kterou přišel se snoubenci i pejsek, který během obřadu udělal z rozrušení uprostřed obřadní síně hovínko. Možná proto, že pochopil, že se stává společným majetkem manželů. A také si vzpomínám, že se tito manželé do roka rozvedli a o pejska se po rozvodu přetahovali. Možná to, chudinka, už tehdy tušil...

"Dítě chceme, ale zatím jsme si pořídili pejska. Bude to dobrá průprava na dítě."

V "mých" sedmdesátkách a osmdesátkách chtěly pejska děti, ne rodiče. Odpověď nás, rodičů, byla v 95% stručná a srozumitelná.

"Pejsek bude, až budete dost velcí, abyste ho venčily a staraly se o něj."

V čem je vlastně výhoda, mít nejdříve psa a potom dítě?

Čím pomůže pes párům, které si myslí, že se díky jemu připraví na příchod dítěte?

Není příchod psa do bezdětné domácnosti jenom oddalováním příchodu dítěte?

Zítra má svátek Valentýn. Co kdybyste se přestali bát a šli "do toho" i bez psa?