Moji drazí vnuci...

...tak jsem se rozhodla ze svého bytu vyházet všechno, s čím byste po mé smrti mohli mít sebemenší problém. Vím, jak nepříjemně těžké je dilema, vyhodit – nevyhodit, a proto vám usnadním práci a vyházím se sama

Vašeho otce, svého jediného syna, záměrně nezmiňuju. I když si myslím, že jsem ho vychovala dobře, bohužel jsem od jeho dospívání s hrůzou sledovala, že z něj vyrůstá poměrně velký lempl. A s tím se nedá nic dělat, pokud bych ovšem své jediné dítě nechtěla nenápadně zlikvidovat, aby svým lemplovstvím neznečišťoval planetu a neotravoval mi druhou polovinu mého jinak spokojeného a plodného života.

Jak říkám, vašeho otce, svého jediného syna, nezmiňuju záměrně, protože svůj byt odkážu vám dvěma. A proto jsem se, moji drazí vnuci, rozhodla ze svého bytu vyházet všechno, s čím byste po mé smrti... sorry. Opakuju se.

Tak, jdu na to! Je čas vyhazovat! Bez sentimentality. 20. 01. 2021

Moji drazí vnuci,

můj byt je tak vyklízený, že bych ho mohla od hodiny prodat. Mám pocit, že jsem se zbavila sedmdesátileté zátěže a mohu odletět kamkoli.

Při vyklízení všeho možného jsem si uvědomila, že můj syn lempl nezůstal lemplem sám, ale podařilo se mu z vás vychovat stejné lemply.

V žádném případě si nebudu dávat za vinu, že jsem tomu mohla zabránit, kdybych se na vaší výchově více podílela. Navštěvovali jste mě každý měsíc na dvě hodiny. Pokaždé jste mi, moji drazí vnuci, přinesli obrázek, který jste pro mě namalovali a já každému z vás dala za tento obrázek peníze. Stovku, dvě stě, pět set, na Vánoce i tisíc.

Ty obrázky jsem si schovávala. Je jich poměrně hodně a já je všechny právě dnes vyhodila. Neschovala jsem si ani jeden. Zarazila mě totiž jedna věc, kterou jsem si uvědomila až teď, když jsem si ty vaše obrázky prohlížela.

Tobě, Miloši, bude sedmnáct. A tobě, Robine, patnáct. Obrázky jste mi začali dávat, když vám byly dva – tři roky. Nikdy jste mi nedali nic jiného.

Ty, Miloši, jsi mi patnáct let maloval neidentifikovatelnou postavu, nad kterou svítí měsíc. A ty, Robine, jsi mi třináct let maloval obrázek ženy (má sukni) a vedle ní stojí dlouhý pes. Můj jezevčík mi před deseti lety umřel, ale ty sis toho pravděpodobně nevšiml.

Naštěstí pro sebe jsem si koncem ledna 2021, při vyklízení svého bytu uvědomila, že jste stejní lemplové jako váš otec. A možná i větší.

Takže to shrnu. Po mé smrti nedostanete nic ani vy, ani váš otec. A až vám notář bude po mé smrti číst tenhle dopis, budu sedět v jeho kanceláři v odporném fialovém křesle vedle okna, a budu se hlasitě smát.

Škoda, že mě neuslyšíte. 27. 01. 2021