Když to zabalí kamarád

Kamarád, stejně starý s vámi, se kterým se znáte padesát let. Kamarád, který jako by s vámi stavěl padesát let dům. Kamarád, který věděl o každé cihle, o sebemenší škvíře, kterou bude potřeba opravit. Takový kamarád to zabalí...

A vy tomu nevěříte, ale brečíte. Nevěříte, ale brečíte. A když trochu uvěříte, spadnete do propasti výčitek. Že jste mohli něco udělat a neudělali. A přesně víte, co jste mohli udělat, kdybyste věděli, že to zabalí.

Ale on nic neřekl. Ani vám, ani nikomu jinému. Nechoval se jako někdo, kdo to chce zabalit. Nemůžete se přece ptát svých kamarádů, se kterými padesát let stavíte dům společných vzpomínek, jestli to nechtějí zabalit?!

A tak přijdou otázky. Proč? Proč to udělal? V neděli jsme se viděli, mluvili jsme spolu, nevyslal žádný signál, že to chce zabalit! Napsal své ženě dopis na rozloučenou a v úterý to zabalil. Mohl si to rozmyslet, smrt na něho nespěchala. Ale zabalil to. Není. A už nikdy nebude. Dům společných vzpomínek sice stojí, ale je bez něho prázdný.

Od chvíle, kdy jste se dozvěděli, že to zabalil, vás vzpomínky na něho nahání jako zaběhlý dobytek do ohrady smutku a slz...

Dneska byl krásný slunečný den. Seděla jsem na chalupě pod jabloní, brečela jsem a nadávala mu.

"Takový krásný den, ty blbče jeden a ty to zabalíš!"

Pak mi zavolala dcera. Že se pojede podívat na hřbitov. Za babunou.

Moje maminka ho měla ráda. Celý život mu říkala Cattani. Komisař Cattani. I on ji měl rád.

"Řekni to mamuně o Zdeňkovi, Ritunko." Zasmála se.

"Ta už to ví, mami! Určitě mu řekla, ty blbče jeden, proč jsi to zabalil?!"