Kam odhodila princezna kornout od zmrzliny?!

Prázdniny v Římě, film, natočený v roce 1953 (je tedy o tři roky mladší než já), jsem viděla během svého života mnohokrát. Audrey Hepburn získala za svou roli nejenom Oskara, ale i mou celoživotní náklonnost. 

V různém věku, v různých životních situacích, ať jsem koukala sama nebo s někým, pokaždé mě tenhle film dostal do stejné, romantické, úsměvné pohody. Nebylo tomu jinak ani letos, v sobotu 22. prosince.

Vše probíhalo jako vždy. Stejná romantika, stejná úsměvná pohoda, až do chvíle, kdy si princezna koupila zmrzlinu v kornoutu, labužnicky si ji vychutnávala, mezitím se u ní objevil Gregory Peck v roli novináře, povídají si, povídají, princezna sedí na zídce u schodů a líže zmrzlinu a pak najednou skoro prázdný kornout zahodí...

"Viděl jsi to?"

Romantika neromantika, moje otázka na pana Fuchse byla jednoduchá.

"Kam odhodila ten kornout?"

Pan Fuchs pokrčil rameny a já čekala jako ostříž, jestli kamera náhodou nezabere kornout, odhozený na zem, ale kameramana kornout nezajímal, stejně jako nezajímal pana Fuchse a navíc se film přenesl střihem do jiného prostředí.   

Tak to jsem to dopracovala, pomyslela jsem si. Nejenom, že mě v šedesáti osmi letech zajímá, kam Audrey Hepburn odhodila kornout se zbytkem zmrzliny - a do odpadkového koše to tedy určitě nebylo, ale také poslední dobou sleduju, kam herci odhazují ve filmu nedopalky!

Je jim totiž úplně jedno, kam je hodí! Z vás musí mít hasiči kopřivku, kluci, pomyslím si pokaždé. Potřebujete mít volné ruce, tak hořící nedopalek prostě odhodíte!

Mezi námi, vsadím se, že moje představa, jak se nějaký dělník od filmu plazí po břiše, aby se dostal k odhozenému, hořícímu vajglu a zároveň se nedostal do záběru, nebude tak úplně mimo...

A dost, naštvala jsem se. Konzumuj filmy a pohádky bez podobných přiblblých připomínek! Nekaž si citové zážitky připomínkami, za které by se nemusel stydět ani nejzavilejší ekolog v EU!

Poslechla jsem se. Ale dlouho mi to nevydrželo.

Na Štědrý den jsme koukali s panem Fuchsem na pohádku, Byl jednou jeden král....

Pohádka byla natočená v roce 1954, je tedy o čtyři roky mladší než já a platí o ní totéž, co jsem napsala o filmu, Prázdniny v Římě.

Dívali jsme se, smáli jsme se stejným věcem, které jsme slyšeli za svůj život  minimálně třicetkrát, byl krásný vánoční podvečer a... a pak to přišlo.

Král chtěl ukázat Marušce, své dceři, že sůl není k životu potřeba a tak nařídil vybrat od poddaných všechnu sůl a nasypat ji do řeky.

Minimálně třicetkrát jsem viděla, jak se z mostu sype sůl do řeky, sype se a sype, a teprve letos, 24. prosince 2018, mi to došlo.

"A co ryby?!"